Sextus Propertius (nar. kolem r. 50 př. n. l. – zemřel asi krátce po roce 15 př. n. l.) člen Maecenatovy básnické družiny (stejně jako např. Vergilius či Ovidius) z vrcholného období (zlatého věku) starořímské poezie za císaře Augusta. Psal převážně milostné elegie. „Útěcha z hrobu“, fiktivní monolog zemřelé Cornelie, která ze záhrobí utěšuje svého manžela Paulla, byla v antice i později ve středověku označována jako královna elegií (regina elegiarum). V úvodu je řada odkazů na antickou záhrobní mytologii posledního soudu, následuje oslava Cornelie a jejího rodu (z dnešního pohledu nadnesená a podbízivá). Pak však přichází pro antiku neobvykle dojemná a nejvíce ceněná část týkající se Corneliiných dětí. Propertiovy básně jsou pochopitelně psány elegickým distichem (časoměrně).

Útěcha z hrobu

Přestaň již plakat, Paulle, a slzami rušit mě v hrobě;
    pochmurnou branou Stínů nepohnou prosby ni pláč.
Jakmile jednou mrtvý v kraj zákonů podsvětních vejde,
    nedá se uprosit brána, z ocele zrobena jsouc.
I kdyby uslyšel snad bůh tmavé říše tvé prosby,
    přece jen hluché břehy budou pak slzy tvé sát.
Nebesa sliby lze pohnout; když Charón přijme však peníz,
    uzavře bledá brána travami porostlý hrob.
Tak ti to řekly i polnice smutné, když pochodeň krutá,
    vložená pod mé máry, od hlavy začla mě žhnout.

Copak mi sňatek s Paullem, co prospěly triumfy předků,
    anebo tři mé dítky, záruka manželské cti?
Měla jsem vlídnější osud, že z rodu jsem Corneliova?
    Břímě, jež zbývá, ach, ze mne, do jedné dlaně lze vzít!

Temnoty odsouzenců, vy bažiny, plynoucí zvolna,
    všechny ty podsvětní vody, které mi vážete krok,
předčasně přišla jsem sic, však bez viny k vašemu břehu;
    nechť tedy podsvětní Otec laskavě soudí můj Stín,
anebo je-li tu soudce a za urnou Aiakos sedí,
    nechať metáním losu vynese nad kostmi soud!
K němu ať zasednou bratři, a u Mínóova křesla
    Lítice přísné ať stojí, Stíny ať napnou svůj sluch.

Sísyfe, balvanu nech, ať Ixíonovo kolo
    ztichne, a šalebnou vodu zachytí Tantalův ret,
Kerberos dnes, ten zlý, ať nestíhá štěkotem Stíny,
    k zemi nechť klesne mu řetěz, utichne závory hluk.
Promluvím za sebe sama, a klamu-li, nechať mi tíží
    ramena neblahý džbán, zločinných sester to trest.

Zdobí-li někoho sláva, již získal triumfy předků,
    slaví africká říše numantské praotce mé.
Jim se z matčiny strany rod Libonů věhlasem rovná.
    Na těchto slavných jménech spočívá obojí dům.
Když mi pak dívčí řízu již svatební pochodeň sňala,
    a když nevěsty vínek sepjal mi panenský vlas,
s tebou mě spojili, Paulle; jen smrt nás rozloučit mohla –
    „Byla jen jednoho chotí“, budou v mém kameni číst.

Popel předků mi svědectvím buď, jež uctíváš, Říme,
    pod jejichž, Afriko, slávou zdeptána leží tvá tvář,
Perse, ty též, jenž s předkem svým Achillem závodils duchem,
    jakož i ten, kdo zničil přes toho předka tvůj dům,
pro mne že nebylo třeba kdy zákony censorské mírnit,
    nikdy že pro mou vinu krb náš se nemusel rdít.
Nebyla Cornelie tak velikým triumfem k hanbě:
    bývala zářným vzorem pro celý slavný ten dům.

Nezměněn zůstal můj život, já celým bez hříchu prošla,
    od jedné pochodně k druhé byla mi ozdobou čest.
Zásady přírodou dané jsem přijala s krví svých předků;
    z obavy před přísným soudcem sotva lze lepším se stát.
Rozsudek jakkoli přísný ať soudcové pronesou o mně:
    nebude žádné k necti, sedne-li po boku mém,
ani, Claudie, tobě, jež za lano váhavý koráb
    s bohyní fryžskou jsi táhla, v službě jí oddána jsouc,

ani, vestálko, tobě, jež vzkřísilas bělostným rouchem,
    jak si to žádala Vesta, na krbu posvátný žár.
Nebylas zraněna mnou ni ty, má předrahá matko;
    co bys ty na mně krom smrti přála si změněno mít?
Chválí mě matčiny slzy, je ke cti mi občanů nářek,
    obhajobou mých kostí stal se i Caesarův pláč.
Lká, že synovi jeho jsem bývala důstojnou sestrou,
    já pak viděla sama, slzy jak roní ten bůh.

Také však jakožto matka jsem čestné získala roucho,
    z domu ne neplodného vyrval mě poslední den.
Útěcho po mém skonu, mí synové, Lepide, Paulle,
    na vaší drahé hrudi oči mi zavřela smrt.
Dvakrát za mého žití dán bratru kurulský úřad;
    sestra mu odňata v čase, když se již konsulem stal.
Dcero, ve které otcův se zrcadlí censorský úřad,
    snaž ty se po mém vzoru jednoho chotě jen mít!
Posilte potomstvem rod, já ráda do člunu vstoupím,
    bude-li tolik mých drahých na péči míti můj rov.
To jest největší triumf a poslední odměna ženy,
    když ji na konci služby provází pochvalná zvěst.

Tobě teď svěřuji děti, tu společnou zástavu lásky; 
    dýchá i z popelu mého starost a láska má k nim.
Staň se jim, otče, matkou a zastávej za mne ten úkol;
    celý hlouček mých dětí musíš nést na šíji sám.
Až budeš plačící líbat, i za matku polibky přidej;
    břímě celého domu na tobě spočívá teď.
Budeš-li nad něčím truchlit, nuž netruchli před jejich zrakem;
    přijdou-li, suché líce při jejich polibcích měj.
Nechať ti postačí noci, jež pro mne bys probděl, můj Paulle,
    sny, jimž uvěříš často, moji že skrývají tvář.
Až budeš k obrazu mému pak v samotě potají mluvit,
    umlkni po každé větě, čekaje odpověď mou.

Jestliže v átriu lože přec jinou dostane paní,
    macecha opatrná bude-li sedat, kde já,
schvalte otcovu volbu, mé děti, a neste ji klidně!
    Dá se tím chováním získat, poddá se macecha vám.
Mne však nechvalte příliš, neb srovnána s dřívější matkou,
    upřímné projevy vaše přijme jak urážku svou.
Jestli však, pamětliv mne, on spokojen bude s mým Stínem,
    bude-li tolik si cenit vzpomínky na mrtvou choť,
pro jeho budoucí stáří mít cit již nyní se učte,
    nechať nemohou vdovci starosti přijít a rmut.
Co bylo odňato mně, nechť k vašim je přidáno létům.
    Nechať se z vás, mé děti, raduje Paullus, již kmet.
Díky, že smuteční šat jak matka jsem neměla nikdy:
    celý drahý můj hlouček v průvodu pohřebním šel!

Již jsem skončila. S pláčem, ó Stíny, mí svědkové, vstaňte,
    odměnu za můj život vlídně mi splatí teď zem.
Ctnosti je volné i nebe. Kéž za své skutky jsem hodna,
    aby se k vznešeným předkům do nebes vznesl můj Stín!

(přeložil O. Smrčka a kolektiv, otištěno v souborném vydání Pěvci lásky (Catullus, Tibullus, Propertius), Antická knihovna, svazek 18. Praha: Svoboda, 1973)