Rekviem

Josef Hora

(sloka I)
V průvodu nepřetržitém
nám ustavičně odcházejí.
Smrt bývá posledním jen zlem.
I odcházejí se studem
prohrané zkoušky po aleji,
jíž dni se k zdroji navracejí.
Cize k nám vane jejich klid,
neb z jeho chleba ukrojit
jsme nedovedli ani skývu.
A navždycky když míjí hlas,
podivná úzkost jímá nás,
jak bludné rybky při odlivu.

(sloka II)
Vře proudem vody neživým
pláč kapek na kamenné míse.
A deštěm, deštěm deštivým,
jenž opakuje věčný rým,
na hřbitov pohřby loudají se.
Jen matný záblesk z rakve lysé
se kmitá listím sem a tam,
jak pozdrav zplihlým zahradám.
S břemenem smutku na ramenou
a s pamětí, jež selhává,
sto zmoklých tváří postává
nad jámou černě rozhozenou.

(sloka XXVII)
Hřbitovy, co jich v světě je,
ať kovem skví se, chudě dřímá,
spalují naše naděje
očima hrobů osudnýma.
V průvodu nepřetržitém
vcházíme denně do bran smrti,
my, rod a vše, co pod štítem
ocelí bylo, jsouc teď drtí.
Všem vzejde chvíle zrození,
všem víra, úspěchy a zmatky,
a všichni, jako osení,
se vrátí v lůno velké matky.

(sloka XXVIII)
Dnes, právě v tuto hodinu
uplývající přítomnosti,
stih smutek sterou rodinu
a jinde už se kupí hosti
kol mrtvého a jinde již
na rakev stínem padl kříž,
padají hroudy, na ošatce
sto kytek jinde zavání,
sté, poslední již shledání,
sté sbohem milence a matce,
stá myšlenka, zda ve dlani
tě třímá nic, neb věčný vládce.

(sloka XXIX)
Vše bere nám, vše vzala nám
ta černá paní beznadějí,
lilii zvadlou, vzdušný chrám,
všecko, co máme nejraději,
hůl slepci, pocestnému krov,
zrcadlo lásky, důvod slov,
pohnutku vášní, osten soudu,
šíp myšlenky, třpyt jiskry v troudu,
jež v krvi rozžehuje nám
závratě prostoru a času
a pod nohy nám staví prám,
jenž proudem tmy nás plaví k jasu.