Rozhovor mezi nevyléčitelně nemocným a jeho blízkými může vytvořit prostor, ve kterém mohou být ve zbývajícím společném čase opravdu spolu, nikoli jen vedle sebe. Mají prostor pro sdílení pocitů, pro uzavření příběhů, pro poděkování, rozloučení, odpuštění nebo vyjádření vzájemných citů.
Když mají nevyléčitelně nemocní a jejich blízcí příležitost otevřeně spolu mluvit o tom, co mají na srdci nebo čeho se bojí, výsledkem je často úleva od úzkosti a stresu, klidnější vzájemné interakce a větší připravenost na to, co je čeká. Díky tomu také mají možnost volby v otázce péče, se kterou jsou pak více spokojeni, což může také přispět k většímu klidu.
Pozůstalí mají následně méně často pocit viny. Nemusí litovat toho, že něco nebylo řečeno, nebo mohou mít dobrý pocit, že se snažili splnit přání nemocného. Tím, že se s přihlédnutím k přáním nemocného společně domluví na možnostech a plánu péče, se pak v budoucnu mohou vyhnout složitému rozhodování v momentě, kdy se již nemocný nedokáže vyjádřit sám.
Jak mluvit s nemocným?
Často se stává, že blízcí, kteří jsou na rozdíl od nemocného o jeho diagnóze a prognóze informováni, by informace rádi vhodným způsobem předali nemocnému a neví si s tím rady. V takové situaci je možné obrátit se na ošetřujícího lékaře a požádat ho, aby nemocnému zprávu sdělil on. V řadě nemocnic fungují paliativní týmy, jejichž pracovníci jsou školeni v komunikaci s pacienty v terminální fázi onemocnění a jejich blízkými. Je možné se na ně obrátit pro podporu.
Pokud si blízcí přejí vést hovor sami, doporučení jsou podobná jako pro lékaře, kteří sdělují pacientovi nepříznivou zprávu. Je dobré hovor nabízet s tím, že máme informace, které nemocný nezná. Může být užitečné se nejdříve zeptat, co nemocný o své nemoci už ví, jak tomu rozumí, a ujistit se, jestli chce další informace slyšet. Informace je pak vhodné sdělovat postupně a průběžně se ujišťovat, že jim nemocný rozumí. Pokračovat a domlouvat se na dalších krocích a plánu péče bývá lepší s odstupem, který nemocnému poskytne prostor pro zpracování informace o vývoji nemoci i pro prožití emocí.
Usnadnit začátek podobného hovoru může i všímavost blízkých k jemným náznakům ze strany nemocného, které mohou signalizovat, že by rád podobný rozhovor otevřel a může jej brzdit obava, jestli bude slyšen nebo jestli to druhá strana ustojí. Někteří nemocní mohou mluvit zcela otevřeně, což může být pro blízké také těžké. V takovém případě je dobré nesnažit se situaci bagatelizovat a mít respekt k tomu, o čem chce nemocný hovořit.
Přání nemocného mohou být někdy nereálná. V takovém případě lze vyjádřit porozumění a nemocnému toto přát, zároveň je ale dobré se citlivě zeptat, jaké by měl představy o péči, kdyby se jeho přání nemohlo naplnit.
Jak mohou nemocní reagovat na sdělení nepříznivé zprávy?
Na nepříznivou zprávu, např. že léčba selhala nebo byly vyčerpány všechny možnosti léčby, mohou nemocní reagovat různě. Někdo se rozhodne bojovat o každý den navíc, pro někoho ztratí smysl cokoliv dělat, jiní se pokusí dny, které jim zbývají, prožít, jak nejlépe to jde.
Způsob prožívání a emoce se mohou v čase výrazně proměňovat. Někteří nemocní mohou v určité fázi nemoci – někdy i po celou dobu – zůstat v popření toho, že by mohli zemřít. Jedná se o normální reakci, která může být důležitou součástí vyrovnávání se s nemocí. Není nutné se snažit jim to vyvracet, ale respektovat to, že tuto informaci mohou přijmout později.
Setkat se lze i se situací, kdy nemocný slyší sdělenou informaci, ale jako by k němu nedolehla a po rozhovoru si ji nepamatuje. Nepouští k sobě informaci, která je pro něj těžká. Jedná se o automatickou reakci na ohrožení. Proto je dobré nejdříve vhodně reagovat na emoce nemocného, ptát se nebo zkoušet pojmenovávat, co asi cítí, vyjádřit pochopení a poskytnout mu podporu („je přirozené, že máš obavy”, „budu s tebou”, „neopustím tě”), a pak znovu informace nabídnout.
Reakcí na nepříznivou prognózu bývá často hněv. Pro blízké nemusí být snadné takové emoční rozpoložení ustát a i to je v pořádku. Jde ale o přirozenou reakci a uznání emoce („chápu, že se zlobíš”), může pomoci.
