Psychické, sociální a spirituální potřeby

Péče o psychické, sociální a spirituální potřeby nemocného je stejně tak důležitá, jako péče o jeho tělesné pohodlí. Proces umírání vyvolává totiž výraznou odezvu v celé psychice nemocného. Tuto odezvu můžeme pozorovat v oblasti myšlení (o čem přemýšlí), v oblasti emocí (jaké city se objevují a jak intenzivně), v oblasti motivace (o co mu jde) a v oblasti chování.

Na sklonku života člověk bilancuje, přemýšlí o minulosti, hodnotí svůj život a konfrontuje se s jeho realitou více než kdykoliv předtím. Při bližším pohledu na emoce nemocného zjistíme, že se objevují pocity jak libé, tak nelibé. K pozitivním citům můžeme přiřadit např. radost, vděčnost a lásku, k těm negativním třeba úzkost, strach, pocity viny nebo zlost. S blížícím se koncem života nabývají na důležitosti jen ty cíle, které se dotýkají samotné podstaty a smyslu života. Člověku jde o završení jeho existence, aby mohl dojít k prožitku klidu a pokoje se sebou a se světem, který opouští. Odchod ze života znamená v podstatě odloučení se od všeho k čemu jsme měli emocionálně nabitý vztah. Proto je důležité dát nemocnému prostor pro rozloučení a  tím mu umožnit „dobrý“ odchod ze života - tedy odchod s prožitkem vnitřního smíru. Ti, kteří tu po jeho smrti zůstávají, se pak většinou také snáze vyrovnávají s ukončením životní pouti a to nejen svého blízkého, ale v budoucnu i své vlastní.

To, co nemocný potřebuje slyšet, vyřknout či dát nějakým jiným způsobem najevo, lze shrnout do následujících bodů:

• Odpouštím ti - Potřeba odpustit souvisí se završením sebepoznání, s rozpoznáním  vlastních pocitů bolesti a zloby vůči druhému. Odpuštění přináší úlevu a často dramaticky mění vztahy mezi lidmi. Doprovázející by neměl zasahovat do rozhodování nemocného, zda, komu a co potřebuje nemocný odpustit. Měl by mu pozorně naslouchat a umožnit mu odpuštění vyjádřit. Ať již slovy či skutky. Nemocný může odpustit i člověku, který již nežije. Pro nemocného je totiž důležitější vlastní prožitek odpuštění než jeho samotné sdělení člověku, kterému patří. Není zcela vázáno na přítomnost toho, koho se týká.
• Odpusť mi – Stejnou, ne-li větší úlevu jako odpustit druhému přináší nemocnému získání odpuštění od druhého. Potřebu získat odpuštění vyvolávají pocity viny, které nemocný prožívá. Ani tentokrát by neměl být nemocný svými blízkými zrazován v rozhodnutí požádat o odpuštění. Jeho pocity a přání by měly být brány vážně a měly by být respektovány. Nemocný si například může přát, aby k němu byli pozváni příbuzní, se kterými se třeba již dlouho nestýká. V tomto případě je totiž pro nemocného důležité, aby odpuštění uslyšel, uviděl, aby jej prostě jasně a zcela srozumitelně obdržel. Získání odpuštění přispívá velikou měrou k vnitřnímu klidu nemocného.
• Děkuji – Slovo, které sice zní prostě, ale vyjadřuje mnoho. Souvisí s pocitem vděčnosti, kterou nemocný prožívá vůči svým blízkým. Ti by měli brát toto slovo vážně a nesnižovat jeho význam pro nemocného mávnutím ruky či jej jinak odbýt. Nemocný potřebuje vědět, že jste jeho poděkování opravdu slyšeli a vzali na vědomí. Navíc je to vhodná příležitost k vyjádření vlastního poděkování nemocnému za společně prožitý čas.
• Mám tě rád – Věta, pomocí které nemocný vyjadřuje svoji lásku. Může spolu s poděkováním zaznívat opakovaně. Může také zaznít po nekonečně dlouhé době poprvé. A může zaznít po předchozím odpuštění. Nemusí zaznívat jen v podobě slov, nýbrž také v podobě gest, pohledů, dotyků. I pro nemocného je důležité pocítit, že je milován. 
• Sbohem – Slůvko, které vyjadřuje opravdu loučení a odloučení. Je tečkou, dovršením vztahu  a konečně i celé existence člověka.

další