Předpoklady profesionálů pro doprovázení

Osobnostní výbava profesionála, péče o sebe, syndrom vyhoření.

Pomáhání znamená pro mnoho lidí smysluplnou činnost. Nadchne, angažuje celého člověka. Pomáhání přináší také zisky, které však mohou být zdrojem problémů – pomáhání dává příležitost k překonání pocitu osamělosti a nejisté sebeúcty – pomáhající je v roli mocnějšího. V oblasti paliativní péče se ještě přidávají další rizika. Neustálý kontakt s bolestí a utrpením nemocných i opakovaný zážitek smrti představují pro pracovníky hospiců a další profesionály pracující s terminálně nemocnými velkou psychickou zátěž, která vychází ze dvou zdrojů:

1. z vlastní smrtelnosti – pokud nejsme s tímto faktem vyrovnáni, umírající nám připomíná naši vlastní smrtelnost a konfrontuje nás s ní,
2. z pocitu selhání a bezmoci.

Stresory při péči o umírající a terminálně nemocné mohou vyplývat také z medicínských otázek (např. komplikace léčby) nebo z psychických reakcí pacientů a jejich mortality. Neustálý kontakt se smrtí může vést až k bolestnému vědomí vlastní smrtelnosti pečujícího či k pocitům viny za přežití. Personál může být frustrován suicidálními nápady nemocných, malými pozitivními výsledky své práce a nespravedlností lidského utrpení. Neumírají pouze staří lidé, ale i mladí, děti, významné osobnosti… Proto je personál velmi ohrožen tzv. syndromem vyhoření.

Syndrom vyhoření se projevuje tělesným a emočním vyčerpáním, únavou, popudlivostí, nedůvěřivostí, depresivitou, negativním a cynickým postojem k vlastní práci a ke klientům. V procesu vyhoření hraje podstatnou roli délka frustrace – čím déle jsou lidé v práci frustrováni, tím méně uspokojení jim práce přináší. Prožívání vyhoření nemá za následek jen negativní postoj k sobě samému a ke klientům, jimž se má pomáhat, ale i ke kolegům, přátelům a rodinným příslušníkům.

Profesionálové doprovázející umírající by měli být vyrovnáni s vlastní smrtelností a měli by si být vědomi vlastních hranic a možností, měli by být schopni akceptovat, že nejsou všemocní. Nezbytnou výbavou profesionála je schopnost empatie, pozitivního myšlení a nedirektivního přístupu k nemocným. Co se týká vzdělání, tak by měli být školeni v problematice paliativní péče. Tým, který umírající a jejich rodiny doprovází, by se měl naučit trpělivosti a chápat, že přijetí smrti vyžaduje čas. Každý, kdo se profesionálně věnuje péči o umírající, by měl vnímat své pocity během poskytování péče, měl by se naučit s nimi zacházet a nepřenášet je do vztahu s umírajícím. Kdo chce pomáhat umírajícímu, musí být připraven přijmout jej takového, jaký je a zdržet se jakéhokoliv hodnocení. Akceptace umírajícího znamená tolerovat jeho vlastnosti a jeho způsob prožívání a reakcí. Doprovázející by měli najít rovnováhu mezi empatií a věcností, aby nebyli sami vtaženi do deprese.

Prevence a zvládání stresu – relaxace, jóga, životní styl (pohyb, spánek, výživa, kultura, koníčky), mezilidské vztahy, přijetí sebe samého (kdo se nemá rád, spotřebuje mnoho energie ve stálém vnitřním konfliktu mezi skutečným a ideálním obrazem sebe sama), supervize.