Nedávno jsme vás informovali o možnosti vyrazit za vzděláváním v paliativní péči do Institutu paliativní medicíny v San Diegu. Zdá se, že založením Evropského výzkumného centra paliativní péče se nabízí zajímavá alternativa pro ty, kdo by nechtěli cestovat tak daleko.

První prosincová sobota byla Mezinárodním dnem dobrovolníků. Je-li nějaká oblast, která by bez dobrovolníků mohla jen těžko existovat, pak je to právě hospicová péče. Přetiskujeme zde příběh jedné dobrovolnice z Hospice na Svatém Kopečku v Olomouci.

Debata o "dobré smrti" u nás existuje. Otázka však je, zda je vedena správně. Uvažujeme o ni ve správných souvislostech a na správných místech?

Patrně každý, kdo se zabývá paliativní medicínou, ví, jak nesnadné je její prosazování v systému již zavedeného státního zdravotnictví. Situace je pochopitelně složitější v zemích, kde není dostatek prostředků k tomu, aby se staro-nové myšlenky paliativní péče šířily mezi odborníky a laiky. Jedno z řešení může být vyjet na zkušenou a za vzděláním. Kam? Například do Institutu paliativní medicíny v San Diegu, který nabízí specializované mezinárodní programy. 

Druhou říjnovou sobotu (10. října) se jako každý rok konal Světový den hospicové a paliativní péče. V novinách jsme si o něm mnoho nepřečetli, přestože v téměř 80 zemích světa proběhly různé podpůrné akce a koncerty. Byl tento hlas alespoň trochu slyšet?

Jak si stojí hospic Dobrého pastýře v Čerčanech, si mohli přečíst čtenáři čtvrtečního regionálního vydání Mladé fronty Dnes. Nabízíme vám zde jeho přetisk.

10. října se uskuteční další "Světový den hospicové a palitativní péče", jak zní název jedné z nejvýznamnějších pravidelných akcí na podporu myšlenky důstojného umírání.

Přetiskujeme článek ředitelky Hospicového občanského sdružení Cesta domů, který velmi jasně shrnuje výsledky dosažené v rámci debaty o paliativní péči a vymezuje úkoly, na které je třeba se soustředit.

Pomalu přicházím k sobě po rozsáhlé břišní operaci rakoviny. Jedna z prvních myšlenek je, jestli to bude bolet a jak to zvládnu. Nejsem žádná partyzánská hrdinka, na bolest jsem byla vždycky přecitlivělý srab a na zubařském křesle jsem se nejednou proměnila v hromádku třesoucího se a potícího sulcu. Jak zvládnu tohle? Budu řvát a ztratím tak ty poslední zbytky lidské důstojnosti, nebo dostanu injekci, když bude třeba? Bude to stačit? Jak dlouho?