Mlčet nebo mluvit?

Lidé opakovaně dosvědčují, jak podstatná pro ně byla možnost se vypovídat. Možnost vyjádřit své pocity a myšlenky o zemřelém a o smrti je velmi důležitá. Někdy cítíme potřebu také znovu a znovu mluvit o zvláštních prožitcích nebo událostech. Zjišťujeme potom, že každým rozhovorem se trochu zmenšuje váha starostí, strachu, smutku nebo hněvu, osamělosti nebo slabosti, nebo se nám alespoň na chvíli uleví.

Je dobré vědět, komu a jak dalece se můžeme svěřit. Stává se také opakovaně, že nám někdo nenaslouchal s opravdovou účastí nebo že nás chtěl příliš rychle utěšit „dobrou radou“. Je to bolestné, ale uvědomme si, že dříve jsme přece také nebyli vždy pochopeni, nebo dokonce my sami jsme často nebyli schopni druhého pochopit.

Pokud zjistíme, že v našem okolí není nikdo, komu bychom se mohli svěřovat, snad bychom mohli vyhledat lidi, kteří prožívají po­dobný zármutek jako my. Skupina pozůstalých se může scházet na­příklad při hospici a může být účinnou pomocí a podporou. Sdílením podobných prožitků se stáváme schopnějšími trpělivě naslouchat jiným a rozumět jim, sdílet s nimi společné starosti a trápení.

další: Budoucnost