Před 40 lety zemřela stará dáma, která se stala nesmrtelnou jedinou otázkou. Tu v dětství položila redakci britského deníku Sun: Mají pravdu ti, podle nichž „Ježíšek“ neexistuje? Pozoruhodná odpověď F. Churche se zařadila do adventního koloritu i myšlenkové výbavy lidstva:  ...Tvoji malí přátelé nemají pravdu. Věří pouze tomu, co sami vidí; věří, že nemůže existovat nic, co nemohou postihnout svým malým rozumem. Všechen lidský duch je malý, ať náleží dospělému nebo dítěti; ve vesmíru se ztrácí jako maličký hmyz. Takový mravenčí rozum nepostačuje, abychom postihli a pochopili celou pravdu.

Občanský portál s nadčasovým a nadosobním zaměřením souvisejícím s podstatou, povahou a pomíjivostí lidské existence, s  lidskou vzájemností a soudržností v životě i smrti, jakým je Umírání.cz, by neměl pominout mimořádnou událost, jíž je v Praze od poloviny října do konce roku netradiční výstava Luciferův efekt v galerii DOX (Praha 7, Poupětova ulice).

V měsíci Mezinárodního dne hospiců hovím si sněním o rozkvětu hospicové kultury, o nejvyšší fázi hospicového hnutí v Česku. Jeho vývoj dal by se pak označit za cestu od romantiky k idyle. 

Umírají nejen živé organismy, ale také složité systémy, např. města nebo společenská uspořádání - jednou monarchie, jindy demokracie. Velmi bych si přál, aby v jejím případě šlo o velmi velmi dlouhou dlouhověkost, ne-li nesmrtelnost, ale mnozí jsou jiného názoru – nejen jiného odhadu, ale také opačného přání. Demokracie se prý přežila, je jaksi přestárlá – jedni ji ztotožňují s pouhými formálními volebními akty a jejich interpretacemi, jiným vadí hlas nevzdělané a nezodpovědné ulice, dalším diktát většiny či nekompatibilita s postmodernou, v níž domněle nemohou platit žádná vyvolená pravidla, možný je jakýkoliv řád i neřád.

Nesmírně mnoho se v Česku za posledních 20 let nesmírně zlepšilo – ekonomicky, v životní úrovni, v nabízejících se, byť zdaleka ne všem dostupných možnostech včetně cestování po světě. Jedna část mocenské elity cválá na kobyle ekonomického růstu, prosperity a mezinárodní konkurenceschopnosti, druhá část to chce vylepšit plánovitostí, rovnostářstvím a různými sociálními konstrukcemi. Obě se realizují převážně v technologiích moci a vládnutí a v oblasti hmotných statků – jde o jejich produkci, spotřebu, přerozdělení, užívání i závidění. Jsme relativně úspěšně rostoucí materialistická společnost kolísající mezi sociálním darwinismem a (post)totalitním paternalismem – vůbec nemá smysl hovořit o nějaké pravici či levici evropského typu.

Panychida je, jak známo, označení smuteční slavnosti, tryzny, v původním významu pravoslavné bohoslužby za zemřelé. Už jsem v margináliích věnoval panychidu bezdomovcově amputované noze – zdali pak byla pietně pohřbena jako významná část lidské bytosti, nebo spálena s neužitečným odpadem?

Zdravotnické vření se stupňuje podle klasického baladického scénáře: expozice – kolize – krize – (vyjednávací) peripetie – katastrofa - katarze.

Takže zase jedny Vánoce ufrnkly, než jsme se nadáli, jako by byly bývaly nebyly. Jako každoročně si umiňujeme, že napřesrok si musíme rodinně více užít/prožít advent a po svátcích si vzít doznívací dovolenou. Vždyť ono to tak dříve po staletí bylo, protože být mohlo, když rytmus života diktovalo počasí - to Vánoce dlouho čněly z moře zimní tmavé nudy. V době moderní je však neodvratně rychle zavane každodenní dění – naplněnější než pomalé doby minulé.  

Advent měl být dobou usebrání, skromnosti a symbolické přípravy na příchod spasitele. Měl a mohl tak snadno být v zimou sevřeném období po skončení polních prací v chudé feudální společnosti, kdy chlad, tma a zmrzlá půda ani mnoho jiného nedovolovaly. Rozhodně nebyli lidé minulosti vystaveni „pokušením“, možnostem a povinnostem, které nás obklopují nyní.

„Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře. Život plyne jak voda a smrt je jako moře.“ Tak to zpívali Voskovec s Werichem a tak nějak to prožíváme i dnes.