Karel Hynek Mácha (1810-1836) - romantický básník považovaný za zakladatele novodobé vyspělé české poezie, autor Máje. Může být považován také za zakladatele básnicky náročného zpracování tématu smrti. Zatímco např. Karel Čapek říká v Hovorech s TGM, že člověk si smrt neumí představit, neboť ji vnímá jako neživot, nebytí a tato představa je stejně nemožná jako představa netrávy či nestromu, pro Máchu se posléze smrt jeví jako možné „bytí v nečase“ a právě proto vrchol hrůzy. Jeho „nicota“ a „nic“ se staly inspirací pro řadu českých básníků, zřejmě nejvíce pro Františka Halase, kterého 120 let po Máchově smrti nazve jeho přítel František Hrubín zkoumačem posmrtných nicot.

Nejpůsobivěji vyjádřil Mácha své pojetí smrti-nicoty, včetně protikladnosti časem členěného života a bezčasé posmrtné věčnosti, ve 2. zpěvu Máje, když odsouzenec čeká v cele na popravu. A pak ovšem ty slavné metafory - oxymora o tom, co je „nic“, a o pomíjivosti života na konci 3. a 4. zpěvu (variace na konci 4. zpěvu je delší o 2 metafory: mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj). Ve formálně i myšlenkově mohutném Máji polemizuje Mácha i sám se sebou, se svým ranějším veršováním, v němž smrt přinášela úlevu a konec trápení (Pěvec: „... Tak též i, Líno, tebe/ v překrátkém opět čase/ v prach obrátilo zase,/ k sobě volalo nebe./ Ó dej, ať s Línou mojí/ jak někdy v tomto světě/ radost nám opět kvete,/ ať hrob nás opět spojí.“ Cizinec: „... Studená jej zem tam bude krýti,/ žádnému nebude hrob ten znám,/ mrtvý bude neoplakán hníti,/ žádný vůkol, on jen sám a sám./ Sám jen bude v malém hrobku spáti,/ tichost tam kde svatá panuje,/ až jej trouba k soudu bude zváti,/ tam kde soudce mocný trůnuje.“ Srdci mému: ...“ Na hroby proč vždy jen touha tvá?/ „Ach, tam tíše dřímá radost má,/ to mne vždy tak bolestně zde souží!“/ K západu i tvůj se sklonil den,/ protož, srdce, usni tíše jen,/ tam nalezne, po čem zde kdo touží./ Usni tíše, srdce, tíše jen,/ pod pahrbkem, tam jest tichý sen,/ tam dosáhneš pokoje svatého,/ nevzbudí tě k želu slunce tvář,/ nad lesem až zajde ranní zář,/ zbarví jenom křížek hrobu tvého.“ V básni „Těžkomyslnost“ se ale již objevuje úvaha, že „nic“ může být přijatelnější než posmrtné sny, a v Máji se Mácha na myšlenkově i formálně neuvěřitelně vyšší úrovni hamletovsky ptá, co když ani posmrtné „nic“ není ztišení, ale možná horší utrpení?

Teoretikové literatury (viz např. doslov ke knize Karel Hynek Mácha: Mrtvé labutě zpěv. Praha: Odeon, 1987) považují za myšlenkový zdroj Máje filozofii německého protestantského mystika Jakoba Boehma (1575-1624), která se pozoruhodně rozšířila po Evropě (Británie, Rusko), byla v Máchově době oblíbena u romantických básníků (Francie, Polsko) a v Praze známa. V kontextu Boehmových představ by pak bylo možno Máji rozumět také tak, že ukazuje „posmrtná muka nicoty“ jako trest za vinu spáchanou byť neuvědoměle, pod tlakem sociálních okolností a romanticky omlouvaně, ale přesto „ze svobodné lidské vůle“. „Pekelné bytí v nečase“ by pak bylo protikladem Boehmova vykoupení - splynutí duše s božskou podstatou.

• Těžkomyslnost
• Máj (výňatek z 2. zpěvu)
• Máj (výňatek ze 3. zpěvu)