Josef Jelen (1921-2006), kontroverzní autor z okruhu katolických básníků, blízký Jakubu Demlovi, kněz vězněný v letech 1949-1952 na Mírově, který však později odešel z duchovní správy a kolaboroval s normalizačním režimem po roce 1968. V posledních letech svého života se opakovaně vyrovnával se ztrátou pozemské smysluplnosti, s úmrtím nejbližších, s věčností, s blížící se smrtí. Poslední sbírku vydal ke svým 85. narozeninám krátce před smrtí - její poslední sloky jsou tak více než symbolickou předzvěstí: Tam kde čas končí ...

Život

(sbírka Zeď nářku, 2004)

Sklíčené volání den ze dne sílí
Toneme
Oči nám pouze pro pláč zbyly
Žijeme

Z živých nás nikdo dneska neoželí
Proč asi
Všichni už na nás zapomněli
Na každé půdě straší

Mrtví se k živým stále navracejí
Potichu
S nikým se ale nezahřejí
Už ani v kožichu

Mrazivo zažírá se v naše kosti
Trneme
Zítřek nás leká bez lítosti
Umřeme

Úděsně sami Opuštěni všemi
Zoufale
Budeme zasypáni zemí
Trvale

Tam kde čas končí

(Letokruhy, 2006)

Tam kde čas končí
a věčnost začíná
je ona krajina

Kde každá vidina
stává se skutečností -
přítomnou budoucností

kde člověk žasna
listuje v oblacích
v tajemné knize knih
a chápe

jak dohrát má svou roli