Jiří Carolides (1569-1612) zastával vůdčí postavení mezi českými renesančními básníky své doby, dokud nebyl zastíněn Janem Campanem. Moralistní rozvaha této básně má charakter epitafu a nabádá, aby člověk byl pamětliv své smrtelnosti. Je psána elegickým distichem (časoměrným nerýmovaným veršem).

Na konci pouti životem

Dožil jsem, těšil mne život; mou činnost, horlivou píli
dosvědčí drahá Můza, kterou jsem v životě ctil,
dozná, kdo přihlédne k dějinám mým neb zazpívá písně,
složené různými metry, básně kdo bude mé číst.
Já jsem planoucí snahou ctil božství, miloval právo,
před Bohem, stejně jak lidmi přečisté svědomí mám.
Pestrý byl osud můj, též hrstku přátel jsem míval,
ačkoli bylo jich dosti, kdybys je počítat chtěl.
V ostatním žil jsem tak, že život můj nezdál se trpkým,
zemřít však nebylo těžké, sudba když kázala jít.
Nyní je lepší můj život, je mír a v dohledu božím
na nebi s andělským houfem přebývám, jedním jsa z nich.
Hledíš-li za stínem mrtvých, hleď dobře poznati sebe,
aby ses života stínem nezmýlil, toho se střez.
Dokud jsi živ, žij Bohu a nevěř v budoucí léta,
působí nejisté kroky jediná jistota - smrt.

(překlad do češtiny Helena Businská, antologie Renesanční poesie, Praha: Academia, 1975)