Jan Zahradníček (1905 - 1960) patří k nejtragičtějším postavám české literatury. Geniální básník chatrného zdraví z okruhu katolických autorů s problematicky protidemokratickými postoji v období tzv. 2. republiky 1938 - 1939, byl komunisty nespravedlivě žalářován na Mírově v letech 1951 - 1960 (amnestován jen několik měsíců před svou smrtí a posmrtně pak rehabilitován). V roce 1956 zemřely na otravu houbami dvě jeho dcery (manželku a syna se podařilo lékařům zachránit) - s jejich smrtí se vyrovnával i v básních zařazených později do sbírky Skrze mříže:

Epitaf

Věděl jsem o vás jenom z vyprávění,
jen z dopisů, jež článkovaly čas.
Jen jako děj, jenž chvíli je a chvíli není,
procházely jste tmou, jež znala vás.
Podoby nové, které z dvojí krve
na cestu napily se před očima hvězd.
Odkud jste přišly a kam odešly jste? Prve
nebylo ještě a teď navždy jest.

Přijali jsme vás jak dar bez zásluhy,
dvě křehké snítky z dřeva rajského.
A cesta vaše na zemi jak cesta duhy,
jež jde a neohýbá stonku travného.

Je chudší svět, je chudší svět o soucit vřelý
vašich rukou, jež nedozrály v horké dlaně žen.
A psáno není, že těch ran, jež zhojit měly,
svět bude ušetřen.

Cesta na hřbitov

Ty první jarní květy,
sasanky, orseje, větvičku s jahodami
na hrob jim přinášíš, když dole pod hřbitovem
jez mízy zašuměl a v šatě novém
jdou břízy po stráni a nové sloky
vrbových píšťalek čarují nad potoky.

Zem křížem znamenáš,
a nežli položíš jej, na srdce tiskneš květ.
Neboť tam a ne v zemi ty dva drahokamy
z koruny bolesti tvé, tam za vodami
sklopených očí tvých, u splavů krve
mateřské skryly se, jak skrývaly se prve.

Po hrozném zabloudění tam schoulily se,
tam spí,
když ze zvědavosti a jen tak za rozmaru
po mostě smrti přešly přes strž zmaru
a cestu nenašly zpět k slunečnicím,
k panenkám, králíčkům a dvířkám vrzajícím.

Náhrobek živoucí jdeš jarní zemí. Pro ně
oči sis osušila šátkem vánků.
Pro ně dech nabíráš z balzamického vzduchu.
A pro ně nasloucháš, prostorem tvého sluchu
tiše jak ukolébavka se šerem snáší
houslový koncert ze zahrad, jež raší.

Pro ně se usmíváš v svém jarním stesku.
Že odešly a nejsou. Že přešly v hrůze
a nevracejí se jak listí na haluze
z té vnitřní vlahosti, kde bez úhony
čekají spolu s kohouty a zvony,
až v slávě velké noci od mlh, od potoků
den Vzkříšení vstane s jizvou slunce v boku.