Jan Skácel (1922 - 1989) vystudoval filosofii, od roku 1969 do roku 1981 nesměl publikovat, a tak jeho díla vycházela jen v samizdatové a exilové literatuře. Jeho poezie je často inspirovaná moravským folklórem a píše většinou v kratších formách. Smrt se v jeho básních vyskytuje většinou jako součást života člověka, jako smutná část dne.

Mrtví

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny
 
Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme
 
Po chrpách, které kvetly loni
slabounce jejich ruce voní
 
Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného

(sbírka Oříšky pro černého papouška)

č.48

maminko nejsi je to dávno
a my jsme malou chvíli zbyli
udělali jsme toho málo
a ani smrt jsme nezabili

Poděkování

Poděkujme jak děti za jablko
za vše co bývalo a znovu kdysi bude
za to že věrná po dni přicházela noc
za zarputilé ráno
Poděkujme jak děti za jablko
za to že příští dávno je už za námi
že nás měl čas
jak rybář rybu v síti

Poděkujme jak děti za jablko
a bez výčitek bez pokorné pýchy
za radost která pomohla nám přebolet
za odebraný dar

Poděkujme jak děti za jablko