Jan Campanus Vodňanský (1572-1622) je považován za nejvýznamnějšího latinsky píšícího básníka své doby v Českých zemích. Zastával úřad rektora Univerzity Karlovy v období českého stavovského povstání. Zikmund Winter popsal Campanovy osudy a jeho dobu v historickém románu Mistr Kampanus. Campanus psal elegickým distichem, časoměrným nerýmovaným veršem obvyklým v antice. Jednu z básní věnoval smrti svých dvou dcer v roce 1619 (pádem Písku je míněno jeho dobytí a následné vyvraždění obyvatel v roce 1620 za třicetileté války). Báseň upomíná na antickou „královnu elegií“ - Útěchu z hrobu.

Řeč mrtvé dcerušky

Divíš se nemluvněti, že mluví? Však dar je to Kristův.
Jeho duše to mohou, třebaže vzpouzí se Smrt.
Kampanus Jan, můj otec, mě miloval, v srdci svém hýčkal,
miláčkem zvala mě matka, dceruškou, poupátkem svým.
Za svou drahou sestrou teď odcházím, Ludmilou jménem,
Anna mi říkali doma, předčasně opouštím svět.
Ve svém dvacátém dnu mou sestru červenec schvátil,
mne zase v desátém září zavolal sudby mé los,
abys pak znal i rok, tož v době, kdy společně s válkou
běsnila smrt, kdy Písek bědoval pro ten svůj pád.
Nechci válku, chci smrt (tak řekla jsem), přátelskou k dívkám,
raději vezme je sama, válce než dala by v plen.
Marné jsou matčiny prosby, smrt neslyší, běda, tak náhle
pozbyla obou svých dětí, zůstal jí žalostný pláč.
Kéž jen ztiší svůj bol, kéž v chlapci útěchu najde,
v Jeníčkovi, náš domov s osudem jeho je spjat.
Na chvíli dělí nás dálky, však nebesa jednou nás spojí,
ty, jež rozdělil nyní nevlídný, bezcitný čas.

(překlad do češtiny Helena Businská, antologie Renesanční poesie, Praha: Academia, 1975)