Informování nemocného o...

... o úkonech i když nemocný zjevně nekomunikuje

Ať už přistupujeme k nemocnému za jakýmkoli cílem, vždy jej vlídně oslovíme jménem a zřetelně mu sdělíme, co že se chystáme dělat. Může jít o stlaní lůžka, denní hygienu, převaz či ošetření rány, měření TT či TK, převlékání, polohování na lůžku…

Oslovením potvrzujeme důstojnost člověka. V případě pacientovy nedoslýchavosti či při posunutému stavu vědomí nemocného oslovíme, vstoupíme do jeho zorného pole, případně se jej lehce dotkneme (uchopíme za paži, poklepeme na rameno) a navážeme kontakt. Tak předejdeme tomu, že se nemocný poleká a bude se cítit ohrožený, eventuelně nepotřebný a odepsaný, protože už nám ani nestojí za to, abychom ho informovali o tom, co hodláme v souvislosti s jeho osobou dělat.

Protože nemocný vnímá svět kolem sebe na různých úrovních, oslovíme jej a informujeme i v případě změněného stavu vědomí (bezvědomí) a během pečovatelských úkonů k němu vlídně hovoříme.

... o zdravotním stavu

Nemocný by měl znát pravdu o svém zdravotním stavu, aby se mohl podle toho zařídit a připravit se na věci budoucí. Tzv. milosrdná lež, která se předkládala nemocným jako důsledek toho, že diagnóza byla součástí lékařského tajemství, má však stále své zastánce. Milosrdná lež, ale ani necitlivě a bez rozmyslu vyřčená pravda nejsou vhodným způsobem sdělování diagnózy. Pravdu je potřeba sdělovat tak, aby nemocného nezdrtila, tedy po malých dávkách a citlivě. („Pravda, která není laskavá, vychází z lásky, která není pravdivá.“- M. Svatošová)

Nikdy bychom neměli říci, že je situace beznadějná. Situace je těžká, vážná, ale naději člověku nemůžeme brát. Naopak bychom ji měli umět posilovat. Pokud budu nemocnému „mazat med kolem pusy”a říkat mu nepravdu, nejspíš přijdu o jeho důvěru a on o svou naději. Naději nemocného posiluje má upřímnost, účast a ochota sdílet s ním jeho trápení...