František Halas (1901-1949) byl motivem smrti až fascinován a vyrovnával se s ní především ve vztahu k lásce, k ženě, k erotice (někdy až morbidně - např. v básni Smrt držená v růžové), zkoušel ji i v poetistickém veršování (např. Lyrické smetí). V roce 1936 napsal Halas Jiřímu Mahenovi v reakci na jeho pozitivní hodnocení básně Přiznání: „To Přiznání opravdu dlouho trvalo a jsem rád, že se Vám tak líbí. My o těch černých řekách víme víc než jiní. A pomalu mi začíná svítat, že vtékají do nějakého zlatého jezera, kde bůh je možná vodníkem.“ (František Halas: Životem umřít. Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 147). Úvahy nad smrtí dominují sbírce Kohout plaší smrt: kohout však může zaplašit jen noční přízrak smrti, nikoli smrt samu, jak ukazuje dialog dvou básní: Kohout plaší smrt (jednoznačnější je však její bezejmenná variace „Sýček v černé pýše lesů naříká si …“) a Smrt.
Potopa zůstala nedokončeným torzem, z něhož fragmenty byly otištěny až posmrtně. KHM je báseň věnovaná Karlu Hynku Máchovi.

• Hřbitov
• Loutna
• KHM
• Odpověď
• Potopa
• Přiznání
• Rukojmí
• Slova a slova
• Smrt
• Smrt držená v růžové
• Smrti
• ... (bez názvu)
• ... (bezejmenná báseň)

Lyrické smetí

Anděl smrti perutí šelestí
a pak je hodinářem
umrlčí hodinky
natahuje v pelesti

Poutníkovi

Svatý pokoj schránce lidské
ale na hrob dej jí přec
její květy heraldické
Bodlák Laskavec