(Autorkou je PhDr. Milada Záborcová, Ph.D., literární historička specializující se na českou literaturu 20. století a interdisciplinární pojetí problematiky smrti a umírání v
umění)

Dimenzi soukromého sporu se smrtí přinesla již debutující sbírka Františka Halase Sépie (1927). Od motivů vyrovnání se s neúprosným zásahem smrti na bojištích 1. světové války je tematika smrti u Halase prezentována jako neustále přítomná polarita života, jejíž převaha je - nazřeno na úrovni ohraničenosti lidského života - zřejmá. Již od prvních veršů Halasovo "víno smrti kvasí" a rozlévá se pomyslně po celém obrazném vidění autora. Konec života tak může být básníkem metaforicky zaklet do obrazu růže vybízející nás svou krásou k zapomenutí na kořeny mající v hloubi země blíže k červům, zmaru a zániku. A byť pocítíme nakonec péči anděla, jak je předestřeno v básni „Asrael“, přesto zůstane poznání navždy utajeno:

"Poznáte naše křídla
a bude již pozdě
Asrael nám je srovná
do pouzdra rakve
/…/
Holé pruty bez růží se chvějí
oči jezinky vyšlehaly
abychom nikdy neřekli
co jsme uviděli

Však jednou pootočená ústa růží
v úskočném jaru prozradí vše
zapomeňte zapomeňte že dole jsou červi
a přivoňte" (sb. Sépie)

V kontextu vzrůstajícího zájmu o spirituální rozměry života na sklonku dvacátých let i v atmosféře sílících socialistických, nacionalistických a fašistických tendencí, vzrůstajících hospodářských i ekonomických problémů a stoupající nezaměstnanosti se vytvářel nový pohled na lidský subjekt u básníků nastupující generace reprezentované v první řadě i rozvíjející se osobitou poetikou Františka Halase. I v osobní rovině byl tento autor, který zažil v dětství umírání své matky, bezesporu realitou smrti zasažen velmi hluboko, takže ani nemohl osobní bolest nereflektovat a nepromítnout do výpovědi svého lyrického mluvčího. Za jeho nejdůraznější vyrovnání se s touto problematikou bývá považována právě jeho druhá sbírka Kohout plaší smrt (1930), jež však byla zároveň v souvislosti s básnickým uchopením tématu smrti opakovaně napadána jako nihilistická a pesimistická. Navzdory těmto kritickým soudům však nemůžeme nezaznamenat, že mezi verši znázorňujícími válečnou zkázu, či naturalisticky popisnými metaforami zániku, rozkladu a ošklivosti prosvítá daleko vznešenější podoba smrti i její úloha v lidském životě:

"Vysmát se stínu když za zády se krčí strachy
bez sebe
smrt rychle zhasí tvář
a novou hvězdu rozžehne
Naslouchejte něžnému praskotu jejích čistých kroků
ten praskot slýchávali jsme při česání
dlouhých vlasů žen
za umírání lásek" (Kohout plaší smrt)

Zajímavou rovinou básnické interpretace smrti je však u Halase vedle tradičně zdůrazňované fascinace smrtí i jeho pozitivní přijímání sakrálního prostoru. Prostřednictvím obrazu anděla v Halasově druhé sbírce Kohout plaší smrt nejsou vyvolávány přísně náboženské konotace, představa nadpozemského světa navozuje spíše pocit blízkosti a spříznění, jsou s ní svázány emoce básnického subjektu, jenž se ve svém rozpomínání na dětství dostává až ke své preexistenci:

"Snad skamarádím se dnes znova s anděly
snad zahrajeme si a snad si vzpomenou
vždyť Františku mně kdysi říkali" (sb. Kohout plaší smrt)

I další autorovy interpretace času dětství jsou spojeny s představou vzpomínky vybavující si podobu ztraceného ráje, odkud se narozením vchází do pozemské reality.

"Uhádnu-li jednou nebe
dětství moje utajené
z hnízda světa vyhozené
propukne povím všecko na sebe" (sb. Kohout plaší smrt)

Halasův anděl nenese s sebou atributy dobra nebo zla, je andělem "podzimním", je účasten pozemského běhu času, má otisknout svůj prst na znamení pomíjivosti do podzimního jíní, a tím je blízký podstatě člověka. Odstup, který básnický subjekt doufá překonat právě pomyslným návratem do sféry dětství, však zůstává navzdory autorovu hledání transcendentálna nepřekonán, neboť i když "v koutku paměti se choulí zbytek ráje", vzpomínka nemůže potvrdit nalezení nadpozemského přesahu, jež je nepřeveditelný do poznatelných obrysů stávajícího světa, kde smutným údělem zůstává výsledný povzdech: "anděl nepřilétá anděl se nehlásí".

O povaze "zapomenutého" transcendentálního prostoru se tak lze dozvědět více pouze rozpomenutím se na období dětství, jež zpřístupňovalo možnost citlivého vnímání jiných, utajených dimenzí, ve kterých se odehrává život všech zemřelých i ještě nenarozených, a které jsou předpokladem "návratu", k němuž se Halas dobírá v častokráte citovaných verších následující sbírky Tvář (1932):

"Hleď na husy jak o plot lámou křídla
když šedé sestry k jihu odlétají
toť obraz duše která chvilku zhlídla
krásu návratů již snad jen mrtví znají" (sb. Tvář)

A tak se v poezii básníka Františka Halase objevuje navzdory jeho zápasu s vlastním ateistickým přesvědčením, či spíše i v souladu s jeho celoživotním hledáním vyšších principů a pravdy, víra v neustávající existenci přítomných zemřelých, v jejichž společnosti lze jedině dosáhnout oproštění od strachu ze své budoucí tváře. Současná podoba se jeví být jen zdánlivou rouškou, jež bude jednou sňata, jak obdobně vypovídá i čtyřverší ze "Staré básně" sbírky Halasovy:

"Má tvář mi nepatří toť závoj vypůjčený
proň lichvář po špičkách jde v stopách mých
v márnicích zřel jsem dluh jiných zaplacený
a smích tváří konečně pravdivých." (sb. Sépie)

Zasaženost možností existence neznámého časoprostoru, do něhož se odebírají ti, kteří skončili svoji pozemskou pouť, je tedy výrazným znakem Halasových interpretací a představ, v nichž i smyslově poznatelný okolní svět nese v sobě tajemství tušené, a zároveň nepoznatelné dimenze zastupující "nebe", k němuž se ovšem každý musí – jak výstižně podotkl na adresu Halasova přístupu jeho přítel Jiří Mahen – "probít sám".