Fráňa Šrámek (1877-1952) se na gymnáziích vyučuje jako básník okouzleného a buřičského mládí a vitalistické oslavy života (Splav, Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr). Jako takový se opakovaně vracel k absurdnosti válečného zabíjení (např. báseň Raport: „... tož člověk rád jde, člověk musí jít, když pán chce, smrti vstříc. Však koní šetřte, prosím tisíckrát, to dobytče se strašně umí ptát, proč nesmí žíti víc.“). Napsal však také zajímavé reflexe přirozené smrti Při jednom pohřbu a Ohni odevzdaný, jemně lyrickou a kuriozní odkazem na pohřeb žehem. A čeho se týká Předtucha melancholická - stáří, nebo smrti?

Při jednom pohřbu

Nebude řeč tvá: Doprovoď.
Nebude řeč tvá: Podepři.
Vyhlížel jsi již dávno loď.
Vdechovals bouřné povětří.
I bude řeč tvá: Krásná loď
a pravé k cestě povětří.

Chumelí na loď racků sníh,
než nadál ses, už bílá je.
Kde, kapitáne, kde je jih?
Máš strach, že sníh tam roztaje?
My plujem do vod podsvětních,
tam věčně sněžit zůstane.

Já nezaprosil: Doprovoď.
Já neosláb jsem: Podepři.
Teď, meluzíno, svou mi noť
a s racky o závod se při.
A pluje loď a pluje loď,
teď ... o stožár mě podepři.
        A kotvu hoď.

Ohni odevzdaný

Až žár mne sloupá, oloupá
z přesmutné lidské slupky -:
vráz změním se snad v koloucha,
poskočím hupky, hupky.

A kam by kolouch, kam by dřív,
do lesa, kampak jinam,
smrk z dálky na něj prstem kýv.
Nač se však rozpomínám?

Než kolouch jal se pelášet,
už dřív cos já zhlíd tady:
Žár vydých ze mne obláček
a ten hned k lesu, hajdy!

Než nad lesem se načechrá,
v pelíšku kolouch prospí,
už dorazím tam snad i já,
poslouchat budem drozdy

I přejme si jen: Šťastný sraz!
To slyším smát se sebe?
Les by tu byl, však sper to ďas,
což letní les, ten zebe?

To vše tu maloval jen mráz
a je to ... je to nebe?

Předtucha melancholická

To bude v letním horkém dnu
a na bláznivém výletu.
Já do houštín se rozběhnu
a v houštinách se zapletu.

Tu budu náhle něčím bled,
zakoktám pár směšných vět.
Budu sám a za mnou jen
hádkovité smíchy žen.

I vzkřiknou echa smutných skal,
co jsem všechno zameškal,
a větve smrků rozhoupá
ironicky sladké pa...!

A tu s něčím, nevím s čím,
gestem mdlým se rozloučím.
Způsobně a bez slz snad.
Bude se to vzdalovat ...