Debata o "dobré smrti" u nás existuje. Otázka však je, zda je vedena správně. Uvažujeme o ni ve správných souvislostech a na správných místech?

Pomalu přicházím k sobě po rozsáhlé břišní operaci rakoviny. Jedna z prvních myšlenek je, jestli to bude bolet a jak to zvládnu. Nejsem žádná partyzánská hrdinka, na bolest jsem byla vždycky přecitlivělý srab a na zubařském křesle jsem se nejednou proměnila v hromádku třesoucího se a potícího sulcu. Jak zvládnu tohle? Budu řvát a ztratím tak ty poslední zbytky lidské důstojnosti, nebo dostanu injekci, když bude třeba? Bude to stačit? Jak dlouho?

Doporučujeme k přečtení článek z blogu Ivy Holmerové o eutanazii. MUDr. PhD. Iva Holmerová je předsedkyně České gerontologické společnosti, spoluzakladatelka České alzheimerovské společnosti. Zabývá se geriatrií, medicínou stáří, ale i dalšími otázkami, které se stářím, postavením seniorů a rodinných pečujících, ale také se službami pro seniory, souvisejí.

 

Pracuji jako zdravotní sestra již 24 let a s utrpením a nemocí jsem téměř denně v kontaktu. Nechci tady podávat svědectví o špatné či dobré péči, to je věcí jednotlivých zařízení. Spíš se zaobírám myšlenkou, jaký obraz starých a nemocných lidí předkládáme společnosti, dětem, mladým lidem?

Článek Vlastimila Obereignera publikovaný v Lidových novinách v srpnu 2008 na téma eutanázie a paliativní péče.

Hospicové hnutí, zaměřené na tzv. paliativní péči, nás znovu učí považovat umírání za součást života. Paliativní medicína poskytuje úlevu od bolesti a jiných svízelných symptomů. Začleňuje do péče o pacienta psychické i duchovní aspekty člověka a vytváří tolik potřebný podpůrný systém, který pomáhá rodině vyrovnat se s pacientovou nemocí a zármutkem po jeho smrti. Tváří v tvář nárokům na eutanazii razí hospicové hnutí heslo: Pomáhat v umírání ano, pomáhat k smrti ne.

Jako lékař, který denně pracuje s nevyléčitelně nemocnými a umírajícími, cítím povinnost reagovat na nehorázný článek pana Milana J. Hamerského (Pravidla smrti aneb řekněte eutanazii ANO, LN 24. 7.).

Chtěl bych umřít jako můj dědeček ve spánku s úsměvem na rtu, ne v hrůze jako dvacet lidí, které vezl v autobuse... Humor je jeden z možných způsobů, jak se vyrovnat s nevyhnutelnými strastmi života. Jinou možností je si potíže nepřipouštět. Život je mimořádně barvitý a jedinečný, vedle krásných stránek zrodu, lásky a přátelství má i své tragické okamžiky konce, zrady a násilí.

Senátorka navrhuje uzákonění eutanazie. Ministryně Stehlíková je proti, prosazuje péči v hospicích.