Edgar Alan Poe (1809-1849) - Američan, jeden z nejvýznamnějších romantických básníků a povídkářů, symbolista upomínající mnohdy na Williama Blakea. Ve svých povídkách a básních pracoval s tajemnem a s „krásnou hrůzou“. V jeho dílech se často objevuje smrt - jako symbol, zdroj hrůzných představ i jako reflexe smrti blízkých osob. Marcel Arbeit v doslovu k antologii Edgar Alan Poe: Bludná planeta (Praha: Československý spisovatel, 1991) poznamenává, že však u Poea smrt nerozděluje, nýbrž spojuje. Za jednu z vrcholných Poeových básní je považován Červ Dobyvatel, který se stal jedním ze zdrojů „morbidních“ básnických zobrazení posmrtného tělesného zmaru např. u Charlese Baudelaira, mladšího o 1 generaci: 1821-1871 (Zdechlina: „... pak řekněte má krásko krásek,/ těm červům, jež vás přepadli,/ že zachoval jsem si tvar bývalých svých lásek,/ i když se dávno rozpadly“).

Duchové mrtvých

I
Tvůj duch se náhle octne sám,
vzdán krypty šedým myšlenkám;
jediný z lidí nevyslídí
tajemství, které čas tvůj řídí.

II
Buď tichý v pusté samotě,
opuštěn nejsi - netušíš:
duchové mrtvých, kteří tě
v životě znali, dlí ti blíž
i ve smrti a z vůlí svých
ve stín tě vhalí: Zůstaň tich!

III
Noc - třebas jasnou - zastře mrak
a neshlédne víc hvězdný zrak
z nebeských trůnů, jež se skvějí,
smrtelným dány za naději.
Rudnoucích terčů prázdný tvar
změní tvá mdloba na požár
a na horkost, jež chtít tě bude
uvěznit navždy v síti rudé.

IV
Myšlenky k nezaplašení,
vidění k nepomizení
nikdy se z duše nevytratí
jak rosa, která trávu zlatí.

V
Vánek - dech boží - ztišil hlas
a nad vrcholem mlhy pás -
stín - stín - leč bez porušení -
je symbol jen a znamení.
Hle, jak se v kostrách stromů chví
tajemství věčných tajemství!

(přeložil Josef Hiršal, otištěno v E.A.Poe: Bludná planeta. Praha: Československý spisovatel, 1991)

Lenora

Již praskla zlatá sklenice! Duch navždy zmizel v čase!
Ať zazní zvon! - stín světice kol Styxu ubírá se.
Ach, Guy de Verre, ty nemáš strach? -
            plač teď, leč víckrát ne!
nad Lenorou, jež na márách zde mrtvá vychladne.
Pojď blíž! Hle svíce shořela - sbor zpívá rekviem,
nad královnou, jež zemřela - budiž jí lehká zem -
tím spíš, že v mládí zemřela, budiž jí lehká zem!

Kdo měl z vás rád ten cudný květ z lásky,
            ne pro jmění,
vy přáli jste jí smrt už hned při onemocnění!
Jak byste za ní zpívali smuteční rekviem,
vy - kteří jste ji uštvali svým krutým jazykem,
tak mladičkou, že zemřela - budiž jí lehká zem!

Peccavimus; leč nezoufej! sbor k nebi hlaholí,
klid lásce dej a mrtvé přej, ať nic ji nebolí!
Má jistě klid, vždyť směla jít s nadějí na cestu,
že mohla první odejít - hleď mrtvou nevěstu,
již sžehl mráz jak zimostráz, jak srp, jenž cinká z chrp,
má zlatý vlas, ač život zhas, leč bez pohnutí brv -
ač život zhas, má živý vlas - leč bez pohnutí brv.
Mene tekel! pryč od pekel. Ať píseň z dávných dob
pomůže duchu, aby směl opustit tmavý hrob
a vzlétl k nebi, v němž by bděl po boku s anděly;
mlč, zvonku! žel, pročpak bys zněl, ať v rajském veselí
neslyší hlasů nepřátel, od nichž jsme trpěli.
Leť hudbou vibrujících strun vysoko nad oblohu,
tam, kde je démantový trůn; leť do náruče Bohu.

(přeložil Vítězslav Nezval, otištěno v E.A.Poe: Bludná planeta. Praha: Československý spisovatel,1991)

Červ Dobyvatel

Hle! večer slavnosti
z posledních osiřelých let!
Andělé, plni lítosti,
na bílá křídla závoj slét,
v divadle s pláčem přihlížejí
dramatu nadějí i běd
a od orchestru v křeči vzlyká k ději
hudba sfér, obluzujíc svět.

Herci předobraz Boha sám,
mumlají role v ztichlý sál,
vrávorajíce sem a tam -
loutky, jež zval i odvolal
rozkaz beztvarých, obrovitých tvorů,
z nichž každý mění scénu, jak si přál,
z kondořích křídel setřásaje dolů
neviditelný Žal.

To pestré drama - buďte jisti,
nepadne v propast zapomnění!
s Fantómem, jenž je věčně v nenávisti
davu, však nikdy k polapení,
v kruhu, stále se vracejícím zpátky
v bod početí i ukončení,
se svými hříchy, šílenstvím a zmatky
i Děsem - duchem představení.

Však hleď, kde herci hrají komedii,
plazí se k hloučku hadovitý zjev!
Krvavě rudý tvor, který se svíjí
v pozadí pusté scény bez barev.
Svíjí se - svíjí! - herci děsem šílí,
požírá je, chřtán lačně rozevřev,
a serafové usedavě kvílí,
vždyť srká sedlou lidskou krev!

Tma! - Jas všech světel zhas!
A vtom nad každou postavou
jak černý rubáš, jako bouře třas
padá opona, rachotící tmou;
tu andělé pobledlí ulétají
a závoje si rvouce z ramenou,
hru tragédií „Člověk“ nazývají -
„Červ Dobyvatel“ je v ní hrdinou.

(přeložil Josef Hiršal, otištěno v E.A.Poe: Bludná planeta. Praha: Československý spisovatel, 1991)