Doprovázení pečujících

Psychologická péče o rodinu nemocných a umírajících - potřeby pečujících, adaptace jednotlivých členů rodiny na zátěžovou situaci nemoci, psychologická intervence v rodině.

Stanovení diagnózy onemocnění s infaustní prognózou je velikým stresorem nejen pro nemocného, ale i pro jeho rodinu. Rodina pacienta prožívá stejné obavy, úzkost a strach jako nemocný. A s jeho závažným onemocněním se vyrovnává stejně jako on sám. V jejich prožívání můžeme také najít již popsanou křivku Elisabeth Kűbler-Rossové. Skutečnost závažného onemocnění znamená zásadní změny v dynamice rodinných vztahů. Úskalím sdělení diagnózy vzhledem k rodině je odlišná schopnost adaptace jejích jednotlivých členů. Mezi nemocným a rodinou často vzniká nesoulad v potřebě komunikace o nemoci. Díky psychickým změnám, které se objevují u všech zúčastněných s příchodem vážné nemoci, vznikají komunikační bariéry omezující schopnost vést otevřený dialog. Rodinní příslušníci pacienta s letálním onemocněním často trpí emočním dyskomfortem, intrapsychickými a interpersonálními konflikty. Schopnost adaptace na závažnou stresovou situaci bývá nedostatečná, což opět může vést k vzájemné distanci a k izolaci nemocného. Pokud se rodina rozhodne pečovat o svého umírajícího doma, její přínos spočívá v tom, že především poskytuje nemocnému emoční podporu, spolupodílí se na rozhodování týkající se péče o něj, vykonává ošetřovatelské úkony, které v nemocnici provádí vyškolený personál, a tím se do určité míry také zvyšuje jejich pocit moci – v situaci bezmoci. V rodině se však také snižuje ekonomický a sociální standard, protože pečující zůstává doma, soustředí se často jen na péči o umírajícího. Pokud budeme pohlížet na rodinu jako na systém, dochází v rodině k přerozdělování rolí a odpovědnosti tak, aby byla rovnováha systému zachována. Rodina se musí v akutní fázi onemocnění adaptovat na diagnózu, první léčbu, relaps onemocnění a na komplikace léčby. V chronické fázi onemocnění se rodina vyrovnává s dlouhodobou hospitalizací svého člena, s dlouhou léčbou, s jeho návraty domů, s obdobími remise a konečně i s jeho umíráním. Rodina rozvíjí regulační mechanismy ke zvládnutí náročné životní situace. Při hodnocení zdrojů rodiny se zaměřujeme na posouzení copingových strategií rodiny, jejích obranných mechanismů a na posouzení rodinné struktury a koalic. Při intervenci se zaměřujeme na optimalizaci aktuální situace v rodině, na dosažení emocionálního komfortu členů rodiny, na pomoc při obnovení rodinné homeostázy a na posílení rodinného systému. Je nutné, abychom pečlivě zhodnotili zdroje rodiny, zvláště pokud přebírá péči o umírajícího doma. Rodina musí být podporována a posilována od začátku kontaktu. Je důležité potvrdit legitimitu pocitů jejich jednotlivých členů, protože často cítí, že jejich pocity nejsou v právu, „protože oni jsou zdraví“. Také si myslí, že jejich pocity jsou ojedinělé a zahanbující a mnoho pocitů si nechávají pro sebe, nesdělují si je ani mezi sebou. Rodině dodáváme informace, provádíme edukaci, a tím snižujeme hladinu úzkosti a podporujeme její kooperaci s profesionály. Pomáháme se zlepšováním komunikace v rodině. Důvody psychologické intervence v rodině mohou být konflikty v rodině, komunikační problémy, psychopatologie některého člena rodiny a přechod nemocného z aktivní, kauzální léčby k léčbě symptomatické.