Doprovázení nemocných

Psychologická péče o pacienty v terminálním stádiu nemoci - pomoc při vyrovnávání se s nemocí a smrtí jako bezprostředně hrozící realitou, křivka psychické odezvy na příchod a rozvoj závažného onemocnění dle Elisabeth Kübler-Rossové, zásady doprovázení umírajícího.

Psychologická péče o pacienty v terminálním stádiu nemoci se soustředí na pomoc při připuštění si smrti jako bezprostředně hrozící reality, na pomoc při vyrovnávání se s nemocí a s blížící se smrtí, na pomoc při existenciálních krizích, na pomoc při zvládání intrapsychických a interpersonálních konfliktů nemocného, na pomoc při zvládání různých psychických symptomů (např. vystupňovaná úzkost, deprese apod.) a na péči o pozůstalé.

Poznatky o psychické odezvě na příchod a rozvoj závažného onemocnění byly získávány postupně. V roce 1972 vydala autorka švýcarského původu Elisabeth Kűbler-Rossová knížku s názvem „Rozhovory s umírajícími“, ve které popsala křivku psychické odezvy na příchod a rozvoj nevyléčitelné nemoci. Tato křivka je dnes považována za klasickou, protože vyhovuje svou obecnou platností.

Ve většině případů má člověk dostatek času uvědomit si, že se jeho život blíží ke konci. Kűbler-Rossová zobecnila prožitky nemocných a formulovala křivku prožívání příchodu a rozvoje nemoci v psychické úrovni. Křivku tvoří pět fází: fáze popření a izolace, fáze zloby a hněvu, fáze smlouvání, fáze deprese a fáze akceptace.

Popsaná kaskáda psychických jevů je značně individuální a může mít mnoho modifikací. Je nutné zdůraznit, že tyto reakce neprobíhají pouze po sdělení diagnózy nebo tehdy, když člověk vstupuje do fáze umírání. Nemoc je především záležitostí jedince, který bez ohledu na sdělené oficiální informace svou nemoc nějakým způsobem vnímá, orientuje se v ní a přijímá ji. Na prožitek strachu či na uvědomění si reality nádorového onemocnění může však nemocný reagovat dekompenzací psychického stavu, která může mít podobu úzkostné poruchy, panické poruchy či afektivní poruchy – většinou deprese. Tyto poruchy přizpůsobení či nadměrné psychické reakce na stres vyžadují léčbu psychofarmaky a krizovou intervenci či podpůrnou psychoterapii.

Někteří odborníci rozdělují proces umírání na tři časově nestejná období: pre finem, in finem a post finem. V období pre finem může spočívat psychologická intervence v pomoci zaujmout nemocnému postoj ke své nemoci a ke svému utrpení. Utrpení je samo o sobě nesmyslné, ale člověk mu smysl může dát tím, jak s ním zachází, jaký postoj k němu zaujme. Soustředíme se na to, jak a pro koho může člověk svoji situaci nést. Tomu ale musí předcházet přijetí reality, tedy přijetí toho, že jsem vážně, smrtelně nemocen. Teprve k realitě mohu zaujmout postoj.

S blížícím se koncem života nabývají na důležitosti jen ty cíle, které se dotýkají samotné podstaty a smyslu života. Člověku jde o završení jeho existence, aby mohl dojít k prožitku klidu a pokoje se sebou a se světem, který opouští. Odchod ze života znamená v podstatě odloučení se od všeho k čemu jsme měli emocionálně nabitý vztah. Proto je důležité dát nemocnému prostor pro rozloučení a tím mu umožnit „dobrý“ odchod ze života - tedy odchod s prožitkem vnitřního smíru. Rozloučení je nesmírně důležitý akt, který by neměl být, pokud to lze, zanedbán. Ti, kteří tu po smrti nemocného zůstávají, se pak většinou také snáze vyrovnávají s ukončením životní pouti a to nejen svého blízkého, ale v budoucnu i své vlastní.

Psychoterapie poskytovaná v rámci paliativní péče používá komplexní přístup, ve kterém se uplatňují různé metody a psychoterapeutické prvky. Co se týká využití logoterapie a existenciální analýzy v této oblasti, je její použití na místě v ujasnění a pochopení příběhu dosavadního života nemocného a v otázce smyslu utrpení nemocného. Otázka po smyslu se pravidelně vynořuje ve fázi zloby a hněvu dle Kübler-Rossové – „Proč zrovna já? Jaký to má smysl?“. Logoterapie nahlíží na utrpení jako na výzvu k osobnostnímu růstu a poukazuje na možnost, která člověku zůstává i v tváří tvář nezměnitelným skutečnostem – na možnost zaujetí postoje. Nemoc a perspektiva blížící se smrti je v logoterapii chápaná jako příležitost zastavit se na cestě životem a pokusit se najít jeho individuální smysl, realizovat hodnoty, které je možné realizovat (postoje, prožitkové hodnoty), a překonat sebetranscendencí (vztažením se k něčemu mimo jedince) krutou skutečnost. Přetvořit svůj úděl ve smysluplný a hodnotný pomáhá tlumit existenciální úzkost nemocného. Logoterapie v podpůrných strategiích v paliativní péči vychází z předpokladu o vlivu prožitku smysluplnosti života na zdravotní stav a přežití člověka. Ztráta životního smyslu je jedním z predikátorů psychické rezignace nemocného a neefektivních vyrovnávacích strategiích.