Ve jménu všech těch, o kterých se moc nemluví

Vážení, chtěla bych poděkovat za článek, který jsem si právě přečetla na Vašich stránkách.
"Nazývejme věci pravým jménem - mozková smrt. "
Na pomníčcích mám bohužel pomníček své nejmilovanější dcerky Barunky. Koncem května 28.5.2009 byla jako spolujezdec na zadním sedadle účastnící autonehody, k níž došlo cca 500 m od našeho domu. Byla odvezena vrtulníkem do Střešovické nemocnice, kde se podrobila operaci mozku. Pět dní byla v umělém spánku, poté mi bylo sděleno (dne 2.6.2009) že došlo k mozkové smrti. Byla jsem postavená před rozhodnutím dárcovství orgánů. Nejdříve jsem odmítla, ale pak mě v celé té absurditě vpadlo do mysli, že její odchod nemůže být tak zbytečný. Stála jsem nad mojí krásnou Barunkou, ona spinkala, oči zakryté gázou - ty oči jsem odkryla a viděla, že tam už není života. Proboha, co dál, jak dál?
Je už na podpoře dýchání, ale já nechci, aby zemřela - aby ta smrt byla zbytečná. Zachránit srdíčko, ať bije dál, nenechat jí zemřít. Zavolala jsem lékaře a dala souhlas. Pak se s ní rozloučila, poprosila za odpuštění, zazpívala naší oblíbenou písničku. Byla jsem jak někde mimo tělo, byla jsem v tu chvíli šťastná, že v nějaké formě to moje štěstí bude žít dál. Poté jsem byla naším věhlasným kardiochirurgem informovaná, že díky mé Barunce dostaly šanci života další 4 děti. Sedmnáctiletý chlapec z Brna, který již umíral - srdíčko, další 24-letá dívka, 18. letá dívka a děťátko z Motola. Byla jsem v tu chvíli uklidněná, na pohřeb Barunky jsem neměla sílu jít, tu dobu jsem strávila se svými malými neteřinkami a synovcem. Nebyla jsem schopna projít truchlením, ani jsem neplakala. Pak jsem měla několik krásných snů, které nelze takto popisovat, byly to sny, ve kterých mi má dcerka sdělovala různé věci, abych porozuměla. Pak ty sny ustaly. Poté se střídaly šílené obavy, co jsem to svým rozhodnutím způsobila, že jsem jí zabila. Začala jsem nenávidět nemocnice, lékaře - trpěla jsem nesmírnými výčitkami, které hraničily se sebezničujícími pocity. Také z rodiny tatínka Barunky jsem dostala co proto. Nyní už běží osmý rok. Mně to ale přijde jak jeden rok, čas nám rodičům, kterým odešlo dítě, ubíhá nesmírně rychle. Tady čas neléčí, jen si stále více uvědomujeme tu ztrátu, kam se podíváme, všude je nám připomínána. Je to zkrátka proti přírodě ! Na ztrátu dítěte není nikdo připraven. Na pomníčcích je spousty našich dětí a pocity nás rodičů se shodují. Na pomníčcích jsou i děti, které také darovaly, pak jsou tam děti, jejichž rodiče nedali svolení. My, co jsme dali svolení - si to vyčítáme, viníme lékaře. Ti, kteří svolení nedali, si to také vyčítají. Klekám před všemi, obdivuji rodiče, soucítím s nimi a s našimi dětmi. Všechny ty děti na pomníčcích jsou i našimi dětmi. Teď jsem si přečetla ten výše zmiňovaný článek od paní Magdaleny Pehalové. Celých 8 let jsem neměla sílu na to myslet. Rozdíl mezi kómatem a mozkovou smrtí, nereagující zornice, zástava spontánního dýchání.... atd.
Ulevilo se mi, po osmi letech se mi potvrdilo, co jsem vnitřně cítila. S díky a úctou Eva Aronová, maminka Barunky