Prázdná náruč

Drahá Michaelo,
před devíti lety mi po autonehodě 500 m od domova zemřela 26 letá milovaná dcerka
(byla spolujezdec, připoutaná na zadním sedadle). Večer jsem se s ní rozloučila, zamávala z okna - ráno se už nevrátila. Když mi bylo 40 let zemřela mi maminka. Bylo mi smutno, stále na ní vzpomínám s tou největší láskou, chybí mi. Ale se smrtí maminky, tatínka (zemřel mi, když mi bylo 6 let), prarodičů - s tím se člověk během času nějak vyrovná.
Ale vyrovnat se s odchodem dítěte, to prostě nejde. Je to proti přírodě. Na to není nikdo připraven. Žijeme pro děti, rodíme děti - máme v nich budoucnost, ale s odchodem dítěte
zároveň odchází i část naší duše. Máme jít životem dál... Ale jak? Sebereme všechny síly, udělám pár kroků vpřed, a stačí málo - a opět nás to vrátí zpět. Krok vpřed, dva kroky zpět. Tak to cítím já. Snad si mohu dovolit podělit se s Vámi o to, co jsem zažila několik dní po odchodu dcerky. Ráno někdy kolem páté hodiny jsem se vzbudila, ale nechtělo se mi vstát do dalšího dne. Zavřela jsem tedy oči, a najednou jsem přes víčka vnímala velmi jasné světlo. Oči jsem otevřela a přede mnou u postele se mi ukázala dcerka ve zlatě jasném světle - byl to obraz do půl těla. Mluvila se mnou telepaticky - byla smutná - ale sdělovala mi, že jí je krásně, že je tam, kde má být, jen se trápí mým smutkem. Pak se ten obraz pomalu rozplynul. Zavřela jsem znovu oči a snažila jsem se ten obraz co nejdéle v sobě zachovat. Poté jsem šla na balkon a tam mi vytekly proudy slzí. Děkuji, že jsem mi bylo dovoleno toho daru rozloučit se tímto způsobem se svou dcerkou. Kdybych to nezažila, nikdy bych neuvěřila. Teď věřím i vím, a to mi pomáhá to nevzdávat. I když krkolomně, ale přesto kráčet dál tímto životem. Protože vím, že má dcerka je sice někde mimo naši realitu, ale stále je. Smrtí nic nekončí. Michaelko, moc Vás objímám a posílám sílu, kterou cítím při své vzpomínce. S láskou Eva

dobrý deň, chcem vám popriať úprimnú sústrasť. Je mi veľmi ľúto, že vám zomrel syn. Keď čítam váš príbeh tak ma napadá, že je dobré predsa (aj keď je človek mladý) chodiť na preventívne prehliadky. Aspoň 1 raz do roka ísť na odber krvi, EKG, odmerať krvný tlak. U mladých ľudí nepredpokladáme, že by mohli byť chorí, ale je to tak (stresy, šport, škola). Aj mladí ľudia bohužiaľ zomierajú. Mne zomrela mama, ale ona už mala 63 rokov, tak viem ako sa cítite. Po pár rokoch budete mať aj pekné sny so svojím synom. Teraz to bude ťažké žiť bez neho, stále budete na neho myslieť, ale po pár rokoch budete na neho spomínať v dobrom. Dobré je aj pohovoriť si s dobrým psychológom. Nebojte sa, najdete v sebe silu žiť aj ďalej. Váš syn vám ju bude zhora posielať. Držím vám palce a myslím na vás - držte sa. S úctou Henrieta