Jak žít dál po smrti manžela

Dobrý den Věrko,
zase začal víkend, zase si všichni v práci popřáli hezký víkend a já dojížděla na barák v slzách..
panebože kdy to skončí..dělám jen to nejnutnější, vyperu abych měla v čem chodit do práce, pokud možno nežehlit, vysávám, když mi to moc křupe pod nohama..já dříve pořádkumilovná, nemám do ničeho energii..jak všichni radí, držet se víc z domu..mě zvou známí na návštěvu nebo výlet, ale mě se nechce, prostě mě nic nebaví..pořád mi vše připomíná manžela, ani na doporučení psychoterapeuta nedokážu dát jeho věci pryč, pořád si vybavuju poslední chvíle, vyčítám si, že jsem měla být trpělivější, ale za těch 8 let už toho bylo moc a poslední týdny už jsem hlídala jen kdy mám píchnout další morfin..ani nevím, co jsme si řekli naposledy, trápí mě, že když jsme si na začátku dojíždění hospice naplno řekli, jak to je, tak na otázku, co si o tom myslí, řekl, že je lhostejný...i když vím, že už to bylo o "ničem" ...byl prostě tady...návraty domů z práce a víkendy jsou strašné..když se rozhlídnu kolem našeho domu pod lesem a vidím vše co by se mělo udělat a čemu rozuměl jen manžel, propadám další depresi i když vím, že na vše se dá objednat firma..pořád čekám, že to nějak poleví a budu schopna vše nějak racionálně řešit, momentálně mě vyčerpávají veškeré přepisy a pozůstalostní řízení a taky vše občas řeším alkoholem a to si taky moc vyčítám....

Manžel umřel před týdnem, rakovina jater. Zemřel doma, držel mě za ruku. Nevím, jak to zvládnu. Mám kolem sebe děti, ale mají svoje rodiny, známé, ale byli jsme spolu 40 let. Čekám, že se otevřou dveře a přijde. Je to chvíle, mám ještě ulkidňující prášky. Nechci nikoho zatěžovat, tak brouzdám po internetu a vidím, že nejsem s bolestí jen já. Budu ráda, když se někdo s podobnou zkušeností ozve.

Dobrý den,
Mě zemřela manželka před 2 roky a 3 měsíci, dá se říci z minuty na minutu po 40 letech soužití.Od chvíle,co jsem ji ztratil, tak se mi doslova zhroutil svět,nic mě uź nebaví,stále na ni myslím,dělám jen to nejnutnější a to se ještě přemáhám.Prostě žiju,že musím.Dcera mě nedokáže pomocí,navíc je 500 km daleko.Skončil jsem v péči psychologa,tam mi řekli,že už mi nemůžou nabídnout více a poslali k psychiatrovi také bez výraznějšího efektu.Takže zbývá pouze věřit,že mi úlevu přinese až odchod za mojí milovanou paní.

Milá Ivano, mně zemřel manžel před 23 lety. Máte pravdu, žiji dál, mám přítele, děti vyrostly a mají své rodiny. Smutek chodí ve vlnách stále. Jak píšete po půl roce jsem si ale já teprve začala uvědomovat, že už tady nikdy nebude, že už nikdy nevkročí do dveří. Pravda, mohu již vzpomínat i bez pláče, ale stále mi velmi schází.