Lucie
  (kontaktovat autora příběhu)
30. května 2017
Truchlení

Chybíš mi MAMINKO.

Dobrý večer.Nevím jak začít :(.13.6.2016 mi moje nemocná MAMINKA řekla,že jí našli nádor na levé plíci :( V ten den se mi pomalu začal hroutit svět :(.Doktoři MAMINCE dávali pul roku života :(.Vůbec jsem tomu nevěřila,MAMINKA byla tak moc silná a velká bojovnice .Chodila na chemoterapie 4x v měsíci,měla podstoupit 6 chemoterapii.3.9.2016 nastoupila opět na chemoterapie :( Celé noci zvracela a zvracela :( :( Měla velký kašel kterým se dusila.Ani na chvilku jsem si nepřipustila ,že by mi na věky umřela .Najednou nàm v Řijnu oznámili doktoři že přeruší lečbu ,už se nedá nic dělat (Zhroutil se mi svět).Měla nádory všude dokonce I na mozku .Musím to už nikomu říct,hrozně se trápím a pořád pláču.18.11.2017 Jsme MAMINKU převezli do hospicu :( :( Vůbec nevěděla co to JE :( :( :( Chudinka si myslela, že až začne zase sama chodit tak pujde ke mě a bude bydlet u Nás :(.25.1.2017 Měla maminka mít 59 narozeniny.Obvolala jsem celou rodinu,domluvila jsem salonek a naobjednala jidlo a dortik na oslavu MAMINKY NAROZENIN :-* .ALE 22.1.2017 přišla ta hrozná zpráva :( :( MAMINKA MI UMŘELA :( :( :( :( .V den jeji 59 narozenin Nám MAMINKU spopelnili.Vůbec nevím jak se s tim smiřím jestli to je vůbec možné.Připadám si tak prázdna .Mám dvě dcery a snažím se před nimi neplakat,pak si zalezu do postele a jen brečím.Jsem pořád hrozně náladová a nervozní.Kolikrát I ošklivá na děti.Snad nebude nikomu vadit že jsem si tady vylila srdíčko .Moc všem děkuji Lucka

412 lidé vyjádřili účast.
Marie
  (kontaktovat autora příběhu)
8. července 2023
Zdravím Lucko.Naprosto Vám rozumím,také jsem přišla o maminku jen měla už vyšší věk než vaše maminka.Musíte být hodně silná kvůli sobě a dětem...a vím že se říká,že čas vše zahojí,ale ani ne jen se s tím člověk musí naučit žít!Já jsem tak moc vděčná za to,jak mě rodiče naučili žít,jak mě vychovali.Nejlepší od úlevy bolesti je sdílená bolest,s někým jsi o tom popovídat ke komu máte důvěru.Je pravda,že já osobně se,ale nerada bavím o mamince,ale také záleží s kým.A také je nejlepší,když člověk nemá ani čas přemýšlet.Snad Vám to aspoň trochu pomůže.A přeji hodně sil a věřte v to,že bude líp.Marie


J.
  (kontaktovat autora příběhu)
14. září 2021
Take mi před měsícem zemřela maminka. Včera by měla 70 let. Prvotní šok zřejmě odeznel to jsem na ni myslela 24 h každou minutu, teď už jsem schopna se i zasmát a hlavně jít nakoupit či uvařit či se najist.. Toho všeho jsem nebyla schopna. Maminka zemřela náhle.. Z naprosto sobestacne navenek zdravé maminky, která si nikdy na nic nestěžuje... Ji bylo nejdříve zle, pak jedna sanitka, odmitla ošetřit a kdyz uz nemela sílu se bránit, tak jsme ji odvezli... Diagnóza těžký zánět a sepse.. Vylecitelne, ovšem hned zástava srdce velmi dlouho a pak kriticky stav a během týdne už žádnou mamku nemám. Jsme s bratrem sirotci. Ale pro mě ona byla nejdůležitější osoba v životě, az teď si uvedomuji, co všechno pro mě znamenala. Stále se ptam proč proč... Nikde nenacházím odpověď. Cítím se nevyplakana, ale kvůli malé dcerce se musim držet. Ráda bych absolvovala nějakou terapii, kde bych se dosyta vybrecela a dostala to ze sebe. Ale nevim kde... Maminka se o nás starala od dětství sama... Mela těžký život a já mám strašně vycitky nejen kvůli těm posledním dnům, ale i kvůli předešlým letům a hlavně mi tak bolestné chybí, ze mi puka srdce...
Michaela Vaškova
  (kontaktovat autora příběhu)
28. listopadu 2020
Dobry den je to uz 5 a pul roku co mi maminka odesla do nebe .A porad me to trapi a nechala tu po sobe 9 deti a ja jsem jedna z nich jsem jeji nejstarsi dcera .Vsichni jsme byli uz dospeli jen jeden braska mel jen 9 a pul a toho jsme si vzala do pece mam dve deti dceru 7let mamka ji jeste videla a byla stastna vybrala jmeno Amy ale uz syna uz ne ale jmeno Nick ma taky co vybrala mamka je to moc tezky. Odesla moc brzo mela rakovinu delozniho cipku a zjistilo se to az kdyz to mela ve 4 stadium tak ji davali jen rok bez lecby ale mamka musela podstoupit lecbu nebo zacala hodne krvacet tak ji hospitalovali v Hradci Kralove .Tam mela ozarovani a chemoterapie ale mamka uz byla slaba a po 2mesicich prisla velka rana a maminka odesla uz naveky a ani jsme se nestacila rozloucit Rika se ze cas vsechno zahoji ale me pripada cim dyl to je tak me pripada ze je to horsi .Vic a vi c mi chybi jeji hlas a jeji pritomnost .Chtela bych aby videla moje deti jak rostou a jak uz je velky jeji posledny syn kdyz odesla byl jeste maly a ted uz meri 175cm .Uz to drzim v sobe dlouho a nechci brecet doma kvuli detem a braskovi tak snad vam to neude vadit ze tu pisu ale uz jsem se musela nekomu sverit dekuji vsem Misa
Petra
10. října 2020
Taky mi maminka moc chybi. Strasne moc a mym detem jeste vic. Byla uzasna.
Lucie Nová
30. září 2018
Úplně vás chápu mám to samé.Po večerech brečím.Moc mi maminka chybí.
Laura
  (kontaktovat autora příběhu)
8. prosince 2017
Je tomu rok a kousek kdy vyhasl plamen života mojí maminky... boj s rakovinou mel rychlí spad a to 3 měsíce... z nejsilnější zeny pod sluncem v poslednich dnech chroustik plny bolesti... a preci nedala nic znat ani strach ze smrti ktery jsem ji cetla z očí nikdy nevyrkla.... v objetí naposledy vydechla v náruči dětí a bolest ktera nasledovala a stale pokracuje nejde popsat kdo nezazil neumi si predstavit... ja ji v sobě dusila , pred lidma nikdy neplakala a kdyz tak jsem odesla , to jak moc to bolí lidem neříkám... nedělejte stejnou chybu , nebojte se plakat pred vašimi dětmi, vždyť oni jsou první kdo to pochopí.. ja jsem sama bez dětí a v hlouby duse bych je chtěla mít abych mela pro co žít...
Maminku nikdo nenahradí a ta dira v srdci zůstane je treba si říct, ze odchod byl přijatelnější nez dny plne bolesti....
Posilam vam obětí a pevne stisknutí protože chapu vaši bolest
Lea
  (kontaktovat autora příběhu)
28. října 2017
Dobry vecer, maminka mi zemrela v pondeli. V kvetnu ji diagnostikovali rakovinu plic a metastazy na mozku. Byla to neskutecna bojovnice. Bala se i odberu krve a vzdycky nam tragicky licila jak odber probihal a ze takovou jehlu jsme jeste nevideli :-)
Byla takovy bebicko...
Najednou se nam uplne zmenila pred ocima. Nikdy by jsme nerekli, ze se bude takhle prat. Podstoupila ozarovani mozku a ctyri chemoterapie. Prestala chodit, dostala trombozu, denne jsem ji pichala injekce na redeni krve. Dokazala si ji pichnout i sama! Driv by si sama nevyndala ani trisku. Chemoterapie ji zacala zrat krvinky. Musela dostat transfuzi a doktor lecbu ukoncil. Maminka si ani jednou nepostezovala. Vubec si nepripustila, ze by se nemohla vylecit. Posadila jsem ji na vozik a jely jsme spolu na nakupy..tolik to mela rada. Jeste mela tolik planu.. Porad se smala a byla tak normalni. V pondeli uz si zacala stezovat, ze se ji hur dycha. Ve stredu jsme volali sanitku. V patek maminku prevezli do DKS. Doporucil ji to lekar aby byla pod dohledem a maminku jsme nepremluvili aby se vratila domu. Bala se, ze kdyz se zacne dusit tak sanitka nestihne prijet. Byli jsme za ni denne. I dvakrat. Moc se ji tam libilo. Kdyz jsem ji rikala, at jde domu tak mi rekla, ze tam zustane jen nez se to trochu nezlepsi. V nedeli mela zachvat. Dusila se. Jeste mi rikala,: vidis, jeste, ze jsem tady. Co by jsme doma delali!
V pondeli rano jsem sla za ni s mensi dcerou a uz jen lezela. Bez knizky, bez bryli...neco bylo spatne. Povidala si a byla moc unavena. Sestra rikala, ze maminka mela v noci dalsi zachvat a moc zhorsila. Chvili jsem u ni zustala, ale usinala. Rekla jsem ji, ze prijdu odpoledne. Prijeli jsme za ni odpoledne s brachou a moji starsi dcerou. Uz o nas vubec nevedela. Spatne dychala. Po chvili vydechla naposledy. Doktor rikal, ze na nas cekala. Hrozne me mrzi a porad si vycitam, ze jsem nebyla s ni. Ale ona proste domu zpatky nechtela. A sestry me nezavolaly ani pres to, ze jsem je o to zadala, kdyz jsem odchazela. Tak se to blbe seslo. Ja i dcera jeste ted dobirame antibiotika. Kdybych byla zdrava a byla tam sama tak jsem u ni zustala. Porad si clovek rika, co by kdyby.. V pondeli maminka zemrela, ve ctvrtek mela pohreb. Denne se v tom placam. V noci budim manzela, protoze brecim ze spani. Maminky by proste nemely umirat!
Iveta
27. července 2017
Milá Lucko.Velice dobře chápu,jak vám je.Mě navždy odešla milovaná maminka před deseti měsíci.Bojovala statečně rok a půl s rakovinou plic.Měla jen 69 let.Byla velice statečná,nikdy jsme ji neviděli plakat,těšila se na svatbu své milované vnučky.Po měsících náročné léčby,kdy se zdálo ,že léčba zabrala,přišlo léto a s ním rapidní zhoršování maminčina stavu.Přesto jsme pořád nevěřili,že by naše maminka bojovnice mohla odejít.Bohužel se tak stalo 10.9.2016.Maminka umřela doma,držela jsem ji za ruku.Byly to velice emotivní chvíle.Bude to už pomalu rok ,ale bolest v srdci a stesk menší není.Přeji vám hodně sil do dalších dnů.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Iveta
29. srpna 2020
Dobrý den.Po více než třech letech má můj příběh další smutné pokračování.Po dlouhých měsících truchlení za milovanou maminkou,kdy už byly dny ,kdy jsem si na ni dokázala vzpomenout bez neustálých slz a bolesti a dokonce se při vzpomínce na ni i usmát,přišla další rána a je to tu vše opět znova.Během léta začal být můj tatínek nějaký zmatený.Zapoměl ,že maminka umřela a začal se po ni neustále ptát.7.8.jsme s nim byli u lékaře,který doporučil hospitalizaci..Ráno mi volal primář,že tatínek v noci dostal opakované silné epileptické záchvaty,které do té doby nemíval,a je přeložený na ARO,kde byl uveden do umělého spánku.Udělali mu CT mozku a zjistili,že má na mozku velký nádor.Po třech dnech ho z umělého spánku probudili.Druhý den mi byla umožněná návštěva i přesto,že vzhledem k situaci ohledně koronaviru byly návštěvy povoleny pouze vyjímečně.Tatínek mě prosil,že chce domů.Vysvětlovala jsem mu,že hned jakmile to bude možné,tak domů půjde a budeme se o něho se sestrami starat.Zatím,že musí zůstat v nemocnici,než se jeho stav trochu zlepší.Když jsem se s ním loučila,vůbec mě nenapadlo,že ho vidím naposledy.Druhý den byl přeložený na JIP,návštěva nám povolena nebyla,pouze příslib,že možná zítra.Další den jsem šla k zubaři a na nákup.V obchodě mi zvonil telefon,neznámé číslo.Už jsem začala tušit něco moc špatného...Volal doktor,že tatínek začal ráno krvácet z jícnových varixů ,snažili se to zastavit,ale krvácení bylo masivní a tatínek umírá...Říkala jsem mu,že si volám taxi a jedu za ním.Doktor říkal,že už to nestihnu.Bydlím v jiném městě asi 20 km od bydliště otce.I tak jsem volala taxi a jela.Asi v polovině cesty jsem dostala informaci,že tatínek zemřel.Šok,neschopnost tomu uvěřit...je to tady znovu.I přesto jsem do nemocnice dojela,tam nám ještě dali příležitost se s tatínkem rozloučit.Mozek se zdráhal tomu uvěřit,vypadal,že jen spí...Pak přišly výčitky ,proč jsme ho v nemocnici nechali,proč nemohl umřít doma jako maminka...?Tak se vždy bál toho,že jednou skončí v nemocnici.Je to týden a jeden den,kdy proběhlo poslední rozloučení a já si truchlení prožívám nanovo.Teď už ,ale vím,že ač jsem tomu nevěřila ,když umřela maminka,čas opravdu největší bolest otupí a já budu na své milované rodiče vzpomínat s láskou v srdci a úsměvem při vzpomínce na krásné chvíle spolu prožité.Maminko,tatínku děkuji ,v mém srdci budete,dokud bude tlouct...
Natalie
  (kontaktovat autora příběhu)
27. června 2017
Je to hrozné ,přesně timto jsem si taky prošla.. je mi 15let a moje maminka umrela na rakovinu plic, ale já to nevedela...
Byla nemocna a mela zapal plic a taky sama nevedela ze ma nadory, doktori to totiz nezjistili, byla asi 10dni v nemocnici na kapacce a kysliku. Jezdila jsem za ni a i pres to se usmivala....asi po 2tydnech co ji pustili jela znovu do nemocnice nemohla dychat...tak pro ni prijela rychla. Byla jsem zrovna na skolnim vylete prisla jsem domu a byla u nas babicka a brecel..nevedela jssm co se deje a rekla mi ze maminku odvezli ze se ji spatne dychalo.Bylo mi hrozne mela jsem strasny strach...
V te nemocnici mamincd rekli ze ma na plicich nadory a ze chemoterapie a nic Nepomuze. nerekla to nikomu, vedela to jen moje teta a babicka ,ale ja nic...nechtela at se na ni divame ,ze umira, byla jsem za ni v patek v nemocnici nesla jsem do skoly.. Maminka byla uplne mimo , ptala se porad dokola co je za den a proc nejsem ve skole...ja zacla brecet ,protoze byla uplne mimo , drzela jsem ji za ruku! Pak jsem odesla asi po 2hodinach byla unavena.... To byl posledni den co jsem ji videla
V sobotu mela narozeniny ,mela 40 a bohuzel umrela...umrela na den svych 40catych narozenin.
Tatka a babicka to me a moji 10ti lete sestricce rekli az v nedeli rano...
Omdlela jsem.. Byl to ten nejhorsi den v mem zivote. Rikala jsem "neee ,nneee to nemuze byt prece pravda" nedokazala jsem to prijmout,nedokazala jsem si predstavit zivot bez maminky
Byla to moje nejlepsi kamaradka a nejuzasnejsi clovek ,ktereho jsem znala a vzdy mi pomohla. I ted to nedavam...to ticho doma to jak tu chybi a neni Tu... Proc ,berou dobre lidi do nebe a ty spatne nechaji tady?proc je zivot tak nespravedlivy,proc? TO SI RIKAM KAZDY DEN!...

CHYBÍŠ MI MAMINKO!!!

In reply to by Anonym (neověřeno)

Iwko
  (kontaktovat autora příběhu)
10. ledna 2018
Je mi velice líto co jste prožila. Bohužel i já s oběma rodiči i dědou, všichni na rakovinu. Minulý rok mi byl odoperován adenokarcinom tl. střeva. V nemocnici na Bulovce byli doktoři velmi vstřícný. Nyní chodím na kontroly. Jelikož jsem věřící věřte, že spravedlnost je jedna a to ta Božská. Já vím je to někdy velmi kruté přijít o nejbližšího, ale věřte, že se sním shledáte v jiném čase a na jiném místo. Čas všechny rány zhojí. Mějte se moc krásně.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Iwko
  (kontaktovat autora příběhu)
10. ledna 2018
Je mi velice líto co jste prožila. Bohužel i já s oběma rodiči i dědou, všichni na rakovinu. Minulý rok mi byl odoperován adenokarcinom tl. střeva. V nemocnici na Bulovce byli doktoři velmi vstřícný. Nyní chodím na kontroly. Jelikož jsem věřící věřte, že spravedlnost je jedna a to ta Božská. Já vím je to někdy velmi kruté přijít o nejbližšího, ale věřte, že se sním shledáte v jiném čase a na jiném místo. Čas všechny rány zhojí. Mějte se moc krásně.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Ondřej
  (kontaktovat autora příběhu)
10. listopadu 2022
hesky napsane
Jana
8. června 2017
Me jen velmi mrzi, ze dnesni generace nedokaze svym rodicum poskytnout domaci peci az do konce, misto toho je nechavaji v LDN nebo v hospicich. Ja jsem kvuli mamince odesla z prace, vyridila si prispevek na peci, abych se ji mohla venovat az do posledniho dechu...Protoze nase maminky to pro nas delaly take, kdyz jsme byly male. Moje maminka se postupne menila v miminko, obe jsme vnimaly jak jsme si vymenily role. Jsem stastna, ze jsem ji jeji starostlivost mohla vratit spon takto.....bohuzel jako jedna z mala, stydela bych se pokud bych dala svou maminku do LDN, hospice ci kamkoliv jinam odlozila!

In reply to by Anonym (neověřeno)

Marcela
  (kontaktovat autora příběhu)
21. června 2017
Mě spíš mrzí, že jste schopna napsat tohle truchlící ženě. Nevím kolik lidí jste viděla umírat na rakovinu, já tři blízké, byli doma a zemřeli doma,ale nemít v rodině zdravotnika, taky bychom to nezvládli. To jejich utrpení fyzicke a psychické vypětí všech ... když se náhle probere v bolesti ...a vy nevíte jak mu pomoct, když se zlobí na všechny okolo a jsou u toho i malé děti ... Někdy je lepší mlčet,než někoho ranit něčím co už stejně změnit nemůže.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jana
27. června 2017
Me to nemrzi, bohuzel doba je takova, ze litujeme vice ty zive nez ty umirajici. Take nejsem zdravotnik, ale vsichni mame moznost pozadat o pomoc domaci peci. K nam jezdila 2x denne, aby mamince napojila kapacky (mela rakovinu). Taky narikala, stacilo ji jen drzet za ruku a treba na ni tise mluvit ci ji zajistit leky, injekci. Moje maminka nemusela umirat nekde mezi cizimi, v cizim prostredi, protoze ja jsem ji skutecne nesobecky milovala a moc mi chybi. Nebojim se, ze bych nekoho ranila, lide co odkladaji sve blizke do hospicu, LDN a podobne to povazuji za standart, treba si to uvedomi az tam jednou skonci take...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Eva Nováková
13. září 2018
Dobrý den,jak může někdo soudit druhé. Já bojovala o svou mamku s rakovinou plic rok. Měla metastázy na krku. Nakonec měla výživu do žaludku. Dusila se a já už byla tak na konci sil, že jsem ji dala do hospicu. Jsem svobodná, auto nemám a bratr mi nepomohl. Maminka po 8 dnech v hospicu umřela. Kdo neví co je smrt udušením, tak ať nesoudí druhé.
Eva
3. června 2017
Lucinko, jsem maminka, ktere vcera to bylo 8 let (2.6.2009) tragicky odesla dcerka . V lednu mi bylo 59 let. Laska mezi maminkou a dcerou je oboustranne trvala, tu nic neprerusi, ani smrt. Objimam Te, Eva




Henka
1. června 2017
dobrý deň Lucka, prajem úprimnú sústrasť. Bohužiaľ viem čo prežívate. Mne zomrela mama pred 4 rokmi a pripadám mi to akoby to bolo včera. Ešte stále je mi smutno, mama mala tiež rakovinu a metastázy po celom tele. Potrebovala by som aby mi s deťmi pomohla, hlavne cez prázdniny. Žiaľ to už nikdy nebude. Ja bývam tiež náladová a niekedy nemám vôbec chuť žiť. Závidím všetkým, ktorí majú mamy. Mamy sú nenahraditeľné a choroby sú kruté a smrť je súčasť života. Niekedy mávam chvíle kedy by som aj ja najradšej šla za ňou. Mrzí ma, že jej už nemôžem nič povedať, posťažovať si keď mám ťažké chvíle. Smútok mám na duši už 4 roky a stále to tak bude. Snáď sa raz stretneme s nimi. Lucka držte sa a žite aspoň pre deti, ktoré vás potrebujú. Myslím na vás. Držte sa. Henka