Mobilní hospic | Zkušenosti klientů s mobilním hospicem

Můj manžel onemocněl rakovinou slinivky s mnohočetnými malobuněčnými metastázami do plic v srpnu 2010. Věděla jsem, že tato diagnóza = SMRT Manžel věřil, doufal, že zvítězí a já ho podporovala, ale věděla jsem, že nemáme šanci.  
Je mi 38 let a zůstala jsem sama se 4 dětmi. Manžel nás opustil 6.4. 2011, bojovali jsme 8 měsíců a to po celou dobu doma s pomocí domácího hospicu v Brně.
S domácím hospicem mám ty nejlepší zkušenosti, je to dar a všem lidem v hospicu strašně moc děkuji, umožnili mi pečovat o manžela do poslední chvíle a manžel mi doma umřel v náručí. Strašně jsem se toho bála, v duchu jsem mu hubovala proč mě chce tomu vystavit a nechat mě dívat se na to jak mi umírá před očima. Dnes už vím, že je to to nejlepší co se mohlo stát, být s ním v té nejtěžší chvíli, držet ho, šeptat mu krásná slova a povzbuzovat ho, že to zvládneme spolu. Poslední jeho slova byla: beruško moje moc Tě miluji. Moje slova byla: nemluv a dýchej, prosím dýchej, nevysiluj se. Neposlechl!

Vašíku moc tě miluji, ty to vidíš, jak se tu moc trápím, jak to moc bolí. Ty jsi to věděl co budu prožívat, viď? Sám si ovdověl brzo, žena ti umřela ve 24 letech a nechala ti tu malého chlapečka. Postarám se ti o něj, neboj, jak jsem ti to slíbila. Pořád ještě bych chtěla umřít,ale slíbila jsem že vychovám děti a já to nějak zvládnu.
Vím, že nejsem sama, která prožívá smrt blízkého člověka. Stále dokola si opakuji, že jsou na tom někteří i hůře, zabije se celá rodina v autě, umře malé dítě...... Ale moc to bolí.
Jediné co mě dodnes tíží je, že lékaři sdělují pacientům krutou pravdu hodně necitelně. Měl by být přítomný psycholog a na pacienta by měl být čas. Sdělit člověku, že umírá, že mu zbývá už jen pár týdnů života, že pro něj už nemůže lékař nic udělat, to chce trochu lidský přístup. To se nedá říci za 10 min v ordinaci, jako to bylo řečeno nám. To je jediný ošklivý moment, protože v hospicu byl naprosto profesionální přístup, měli na nás vždy čas a vše nám zařídili, sehnali a vysvětlili třeba 10x. Byli s námi v kontaktu ve dne v noci. Ještě jenou moc děkuji Alžbětinkám v Brně. Přeji mnoho sil těm co si tím teprve procházíte, buďte s tím kdo Vás potřebuje. Nenechte vašeho blízkého umřít samotného někde v nemocnici, či hospicu, budete si to pak vyčítat.

V rámci domácí zdravotní péče již dvanáct let všemožně podporujeme umírání doma. Kvalifikované zdravotní sestry se starají o klienta po odborné stránce. Poskytují zdravotní péči a dokáží pomoci radou. Odborný tým doplňují pečovatelky, psycholog a magistra teologie. Spolupracujeme úzce s praktickými lékaři i s odborníky.
Velmi důležitou součástí týmu paliativní péče je rodinný púříslušník, který je s umírajícím člověkem vždy, když u něj není nikdo z nás.
V našich českých poměrech je bohužel spíše vyjímkou rodina, která si přeje, aby její nejbližší umíral doma. Smrt je něco, co děsí. Něco, čeho je třeba se obávat a proto raději nevědět, nevidět... Myslím, že to je hlavní problém, na který při ošetřování terminálně nemocných narážíme. Někdy si ani lékaři nevědí rady. Aby něco nepokazili, raději pošlou umírajícího do nemocnice, kde vzápětí umírá.
Znám nadšené lidi, kteří i přes různé problémy včetně finančních domácí hospicovou péči podporují a snaží se o její rozvoj. Cesta domů má jistě mnoho takových obětavců.
Jenom si myslím, že by se v naší společnosti mělo věnovat  problematice stárnutí a všemu, co je se stářím spojené více pozornosti. Hlavně ve školách. A nemyslím tím jenom teorii.  No a  rodinnou výchovou
počínajíc..
Prokešová - DIANA Třebíč