Zkušenosti s umíráním | hospic

Vloženo: 11. 12. 2006
Vložil: Jirka, E-mail: - Přijíždím s otcem do okresní nemocnice. Má rakovinu střev. Po několika měsících progrese a neúspěšné léčby, nastává poslední fáze. Všichni to víme,i když se vzájemně přesvědčujeme, že to bude dobré, Krvácí do plen, špatně dýchá, je ve stressu. Marně sháním doktora, sestry si nás přehazují, telefonují, neví. Po hodině přichází naštvaná doktorka: co si myslíte?, že jste tu sami?, víte co musím vyřídit pacientů? Následuje policejní výslech, konečně příjem na pokoj, kde se tísní šest starých pánů zjevně v těžkém stavu. Vlhký, močí a výkaly páchnoucí vzduch, někteří pacienti sténají, chrčí, mnozí určitě potřebují přebalit a umýt. Těla, jména, čísla diagnóz. Dělá se mi špatně už po několika minutách, loučím se, ještě se zastavím na sesterně s bonboniérou, dvě sestřičky u kafe (za dveřmi zaslechnu "... ten novej příjem, ten dědek s rakovinou na čtyřce"), další práce, protivná, špinavá, páchnoucí práce za pár šupů. Lítost, bezmoc, hořkost, vztek, frustrace, ... , já, personál, pacienti. Příští tři týdny denně hodinové návštěvy na kraji postele, pocity viny (copak neumím tátovi zařídit ani důstojné umírání?). Dozvídám se o hospicu v Prachaticích, mluvím se sestrou Anežkou a už podle hlasu vím, že jsem správně. Přijíždíme do hospicu, z budovy vychází 3 sestřičky, pomáhají s nosítky, otevírají dveře, představují se jmény, podávají nám ruce. Říkají, že jsou rády, a když se jim podívám do očí, tak jsem si jistý, že jsou rády. Světlý, prostorný pokoj, velká koupelna, toaleta, televize, moderní polohovací postel, přistýlka pro doprovod. Vůně, květiny v oknech, obrázky na stěnách. Nevtíravý zájem a úsměvy sestřiček. Odmítám kávu a kousám se do rtu, jestli se probudím. Po dvou týdnech otec zemřel. Ráno, mezi druhou a třetí lžičkou Nutridrinku. Umřel tiše a neokázale, tak jaký byl po celý život. Jsem rád, že vím jak umřel. Má matka, která byla celou dobu pobytu s ním, ho držela za ruku. Tak jako předtím 52 let. Byl to můj táta, měl jsem ho rád. A když ležel na smrtelné posteli, neviděl jsem staré, zchátralé tělo, ale člověka plného lásky a radosti, práce a zodpovědnosti, zálib i starostí. Jsem moc rád, že stejně ho viděly i sestřičky a ostatní úžasní lidé v prachatickém hospicu. Jsem jim za to nevýslovně vděčný. Jirka