Umírání a smrt v romské kultuře

V rámci ošetřovatelské péče je oblast umírání a smrti neopomenutelná, protože je každodenní součástí praxe. Umírání a smrt bohužel patří k životu každého jedince a kulturní společnost přiznává každému právo na důstojný a bezbolestný odchod z tohoto světa.
Pro šetření v oblasti specifik ošetřovatelské péče o romské klienty jsem si zvolila kvalitativní průzkumné šetření, provedené metodou polostrukturovaného rozhovoru. Sběr dat proběhl v Plzeňském kraji, a to v období leden a únor roku 2012. Dotazník obsahoval 30 otázek. Vzorek respondentů tvořili romští klienti, kteří byli za poslední 3 roky hospitalizováni v nemocničním zařízení.
Romové tvoří jednu z nejpočetnějších menšin na našem území, lze tedy předpokládat, že budou také patřit mezi nejčastější klienty zdravotnických zařízení na našem území, proto je vhodné, aby personál zdravotnických zařízení měl alespoň základní znalosti v oblasti multikulturního ošetřovatelství.

**Umírání v tradicích romské kultury
**Romové jsou zvyklí umírat většinou doma, obklopeni svojí rodinou. Ctí toto právo, a pokud je to v jejich silách, snaží se v tomto duchu „odcházejícímu“ členovi rodiny vyhovět. Kdo ze zdravotníků ve své praxi zažil umírání romského pacienta/klienta, s největší pravděpodobností také ví, že i v jeho posledních hodinách se rodina zeptá, zda si svého člena nemůže odvézt domů. U lůžka umírajícího se scházejí davy příbuzných a často i dlouhé hodiny naříkají. Dokážou opravdu pospolu setrvat u nemocného a dělat mu společnost, eventuálně naříkat.

Pokud Rom zemře v rodinném prostředí, je zvykem nechat jej až do pohřbu doma. Vartují (bdění u mrtvého) u zemřelého a tím ho chrání před zlými duchy, hrají karty a vyprávějí si příběhy o zemřelém. Nesmí se zpívat, tancovat a přiťukávat sklenicemi. Rituály a zvyky, které doprovázejí loučení se zemřelými, jsou zaměřeny na udržení dobrého vztahu se zemřelým. S posledním vydechnutím se musí zakrýt zrcadla, aby se ochránil svět živých před světem duchů. Pokud je zesnulou žena, odebírají se jí šperky a rozpustí vlasy, aby se duše odpoutala od těla. Dokud není zesnulý řádně pochován, nesmí se z hygienických důvodů v místnosti vařit ani větrat. Na poslední cestu upravují Romové zesnulého sami. Vodu, kterou jej omývali, vylévají do míst, kudy nikdo nechodí, aby na nikoho nepřišla nemoc. Věří, že magická síla této vody se dá snadno zneužít. Oči se mrtvému zatlačí mincemi, aby si s sebou nikoho nevzal. Otevřená ústa se podvazují šátkem. Nebožtík je ve svátečním obleku uložen do otevřené rakve, umístěné uprostřed místnosti na dvou židlích. Šaty, které má na sobě v době smrti, se spálí, zakopou nebo vloží do rakve. Košile se ukládá pod hlavu a kalhoty pod nohy. Osobní předměty se zemřelému ponechávají, stejně tak oblíbené šperky. Do rukou mu vkládají peníze, které bude potřebovat na onom světě. Na nohou se ponechávají pouze ponožky nebo se nazují bačkory. Pokud se zemřelému nazují boty, musí se z nich vyndat tkaničky. Zesnulé malé děti se obloží květinami a obrázky svatých. Někdy se přidává i ovoce a hračky. Zemře-li těhotná žena, do rakve se vloží i část výbavičky pro dítě. V den pohřbu se smuteční hosté shromáždí u rakve, každý mrtvého poprosí o odpuštění a sám mu také odpustí. Farář vykropí místnost svěcenou vodou a smuteční průvod opouští dům směrem ke hřbitovu.

**Trochu více ze současnosti
**Oficiální smutek drží rodina zemřelého jeden rok. Po tuto dobu se nesmějí nejbližší příbuzní účastnit oslav, svateb a křtů. Po roce se pozůstalí scházejí u hrobu a na jeho počest se napijí pálenky. Ovšem dodržování smutku je v každé rodině velmi individuální, záleží na tom, jak blízké vztahy jsou v rodině udržovány. (Zde si netroufám tvrdit, že se jedná o odlišnost oproti majoritní společnosti, neboť smutek ze ztráty blízké osoby vnímáme všichni, i když svým způsobem individuálně.) Mnoho také záleží na skutečnosti, jaké má rodina zvyklosti v dodržování tradic.

Umírá-li příslušník romské komunity ve zdravotnickém zařízení, chtějí s ním jeho blízcí být do poslední chvíle, trvají na posledním pomazání, které si většinou zařídí sami. Pomazání nemocných provádí kněz, který si přináší pomůcky s sebou. Kněz přináší eucharistii — tělo Páně, a udílí poslední svátost pomazání (pomaže tělo nemocného na několika místech olejem). Zdravotnický personál může přispět vhodným chováním, atmosférou a klidným místem. Pitva je povolena, pokud je oprávněná. Tělo pochovávají do země, kremace je možná, avšak ze závažných důvodů.

**Z praxe ve zdravotnickém zařízení
**V mé dosavadní praxi jsem se setkala s umíráním v romské kultuře již několikrát. Pokaždé byli přítomni členové rodiny, dvakrát chtěli zůstat se zemřelým o samotě a pokaždé chtěli znát přesné důvody, proč lékař vyžaduje pitvu. Z mého průzkumného šetření vyplynulo, že i mladí Romové, vyrůstající pod vlivem majoritní i  romské kultury, jsou znalí svých tradic a také je dodržují. Ctí právo nemocného člena rodiny zemřít doma, opečovávají zesnulého a vartují u něj. Pokud je umírající věřící, což většinou v určité míře Romové jsou, trvají i na posledním pomazání a odpuštění si navzájem. Mívají okázalé pohřby a lpí na tradicích ve vystrojování na poslední cestu.

**Závěr
**V závěru bych ráda dodala, že romská kultura je stejně jako ostatní velmi pestrá a zajímavá. Romové jsou právoplatní členové naší společnosti a je přímo nutností každého zdravotníka znát alespoň základní kulturní diverzity. Všechny Romy nelze samozřejmě hodnotit jedním měřítkem, i zde platí holistický a individuální přístup ke každému jedinci, což by dnes již mělo být i v českém zdravotnictví samozřejmostí. Proto také kulturně ohleduplná péče by měla být součástí zdejšího standardu.