Rozloučení by mělo být samozřejmé

**Váš profesní život je z pohledu běžného občana poměrně nevšední a vzbuzuje otázky. Ani mně to nedá a položím je a nebudu chodit vůbec okolo. Učíte na vysoké škole a kopete lidem hroby. Proč toto spojení?
**Ono toto spojení má několik styčných ploch. V první řadě je to práce s lidmi. Tím myslím jak výuku na univerzitě, tak i připravované vzdělávání v oblasti správy hřbitova. Za druhé si myslím, že to, jak se společnost stará o své zemřelé – a zde není podstatné, zda došlo ke kremaci a vsypu či rozptylu, či zda se jedná o pohřeb v rakvi – hodně vypovídá o společnosti. Nelze přece pominout skutečnost, že ten, kdo zemřel, tu s námi byl. Vytvářel nějaké hodnoty, byli lidé, kteří ho měli rádi, prožíval své dennodenní radosti i starosti. A pak zemřel; tedy není přece genetickým či biologickým odpadem. Došlo k naplnění jeho času, jsou tu ve vnějším i vnitřním světě jeho stopy, žije ve vzpomínkách. A tomu všemu je vhodné dát určitý řád, úctu a pietu.

**Založil jste Cech hrobnický. Když mi přišel poprvé e-mail od Vás, nějak mi to neštymovalo dohromady: cechy byly dávno, hrobníci vždy, mail je až teď. Proč jste založili cech? Chcete se nějak vrátit zpět? Do starých (dobrých?) časů?
**Z pohledu správy hřbitova a z pohledu hrobničiny se skutečně jednalo o staré dobré časy. Hřbitovy měly svůj řád, který býval striktně dodržován – svoji roli v tom samozřejmě hrálo mnoho faktorů. Mezi hlavní můžeme uvést náboženství, bohabojnost, poměrně drastické tresty za nepravosti konané na hřbitovech či na mrtvých a víra v posmrtný život.
Cech je pouze název, neboť podle platné legislativy nelze cechy z pohledu profesních sdružení zakládat. Zákon umožňuje výjimku, kterou je například lékařská komora. Ale cech zní starosvětsky, konzervativně a svým způsobem evokuje právě existenci profesního sdružení a tím případným klientům a zájemcům vytváří i dojem určitého pocitu bezpečí, ochrany před úřady a nedobrým zákonem o pohřebnictví, zázemí a informací, které hledají, a které jim jiné servisní organizace v pohřebnictví neumějí nebo nechtějí poskytnout.

**Cesta domů stále hovoří o důstojném životě až do konce a snaží se jej pomoci lidem realizovat. Vy však jdete s lidmi ještě o kus dál, až opravdu do samého konce jejich pozemské existence. I tady je na místě přemýšlet o důstojnosti. A jak k ní může dobrý hrobník přispět?
**Dobrý hrobník k ní přispěje zejména tím, že se bude vzdělávat, bude svoji práci brát jako určité poslání, bude zachovávat úctu k životu i smrti, k lidským pozůstatkům a ostatkům, se kterými pracuje denně, k pozůstalým, k jejich žalu; bude cítit určitou morální a etickou odpovědnost ke své práci a k těm, kterých se jeho práce dotýká, bude empatický a zbaví se všech předsudků. Nenechat se citově „otupit“ svým povoláním. No, a je ještě jedna věc, která je poměrně nová, a kterou bychom chtěli prosadit – hrobník by měl být garantem a prostředníkem k prosazování práva na pietní ochranu osobnosti, která náleží všem zemřelým bez rozdílu.

**Vy jistě tedy denně vidíte, jak je dobré se dobře rozloučit, dobře člověka pohřbít. Rmoutí Vás to, jak pohřby mizí, lidé je nepořádají, neloučí se?
**Nemyslím, že by mne tato skutečnost nějak zásadně trápila. Ale přiznám se, že mi to přijde zvláštní. Myslím si, že tak jako smrt patří do života a je jeho přirozenou součástí, i rozloučení se by mělo patřit k něčemu běžnému. Samozřejmě je nutné respektovat náboženské, národností, kulturní, etnické či jiné rozdíly a postoje, ale pokud se podíváme do historie, vždy existovala „nějaká“ forma rozloučení. Neexistence rozloučení může být problém zejména pro pozůstalé – závěr cesty je neukončený. Žal, bolest, odpuštění, poslední rozloučení a smutek, to jsou všechno faktory, které mohou přinést do duše pozůstalého smíření s realitou, mír a klid.

**Nemohu nepřidat zvědavé otázky úplně přízemní, tedy spíše podzemní: jak dlouho se kope hrob? A jak se kope v zimě, ve sněhu, v mrazu? Je na to technika nebo je to stále na Vás, na zručných pánech? (Předpokládám, že hrobnice nejsou.)
**Tak tedy postupně. Hrob se kope podle zručnosti hrobníka či hrobnice (z toho vyplývá, že hrobnice jsou) a podle dalších faktorů: mezi ně můžeme zařadit zejména složení země, to, zda se pohřbívá do již existujícího hrobu, zda lze použít techniku, jakou a v jakém rozsahu. Obecně lze říci, že za příjemného počasí, v terénu, který není obtížný, lze nový hrob vykopat (ručně) za 6 hodin. Pokud je země zmrzlá a kopete nový hrob, můžete si rozdělat oheň a zem si pomalu rozmrazovat. Ale při krutých zimách může kopání takového hrobu trvat i 3 dny. Jinak je mezi hrobníky i několik hrobnic a je nutné uvést, že většinou svoji práci zvládají bravurně, a mnohdy své mužské kolegy i předčí. Čím to je, není úplně zřejmé. Snad ženská pečlivost, či empatie? Těžko říci.

**Nedá se říci, že by Vaše další zaměstnání byla nezáživná, ale když jsem Vás viděla, bylo mi jasné, že hrobníkem jste rád a že víte, proč jste si to našel, byť to opravdu je minimálně dřina. Co Vás na tom těší?
**Klid hřbitovů, smysl pomoci zemřelým a pozůstalým, pocit ze smysluplnosti této práce, který občas při výuce a zejména při zkoušení postrádám.

**Děkuji za podzimní rozhovor!
**I já Vám děkuji.