Rozloučení by mělo být samozřejmé

Datum zveřejnění: 20. 10. 2010, 19:19 | Autor: Martina Špinková

Magistr Jaroslav Šejvl je vysokoškolským pedagogem, přednáší kriminologii a trestní právo na katedře Centra adiktologie psychiatrické kliniky první lékařské fakulty UK, předtím pracoval na Úřadu vyšetřování hl.m. Prahy a nevěnoval se ničemu méně drsnému než vraždám. Nedávno spoluzaložil Cech hrobnický, připravuje vzdělávání hrobníků a správců pohřebišť u nás, chystá učebnici. A kromě toho všeho tento usměvavý muž evidentně rád dělá prostou starodávnou práci: kope hroby.

Doporučit | Tisk | Komentáře k článku (0)

 

Sdílet |

Váš profesní život je z pohledu běžného občana poměrně nevšední a vzbuzuje otázky. Ani mně to nedá a položím je a nebudu chodit vůbec okolo. Učíte na vysoké škole a kopete lidem hroby. Proč toto spojení?
Ono toto spojení má několik styčných ploch. V první řadě je to práce s lidmi. Tím myslím jak výuku na univerzitě, tak i připravované vzdělávání v oblasti správy hřbitova. Za druhé si myslím, že to, jak se společnost stará o své zemřelé – a zde není podstatné, zda došlo ke kremaci a vsypu či rozptylu, či zda se jedná o pohřeb v rakvi – hodně vypovídá o společnosti. Nelze přece pominout skutečnost, že ten, kdo zemřel, tu s námi byl. Vytvářel nějaké hodnoty, byli lidé, kteří ho měli rádi, prožíval své dennodenní radosti i starosti. A pak zemřel; tedy není přece genetickým či biologickým odpadem. Došlo k naplnění jeho času, jsou tu ve vnějším i vnitřním světě jeho stopy, žije ve vzpomínkách. A tomu všemu je vhodné dát určitý řád, úctu a pietu.

Založil jste Cech hrobnický. Když mi přišel poprvé e-mail od Vás, nějak mi to neštymovalo dohromady: cechy byly dávno, hrobníci vždy, mail je až teď. Proč jste založili cech? Chcete se nějak vrátit zpět? Do starých (dobrých?) časů?
Z pohledu správy hřbitova a z pohledu hrobničiny se skutečně jednalo o staré dobré časy. Hřbitovy měly svůj řád, který býval striktně dodržován – svoji roli v tom samozřejmě hrálo mnoho faktorů. Mezi hlavní můžeme uvést náboženství, bohabojnost, poměrně drastické tresty za nepravosti konané na hřbitovech či na mrtvých a víra v posmrtný život.
Cech je pouze název, neboť podle platné legislativy nelze cechy z pohledu profesních sdružení zakládat. Zákon umožňuje výjimku, kterou je například lékařská komora. Ale cech zní starosvětsky, konzervativně a svým způsobem evokuje právě existenci profesního sdružení a tím případným klientům a zájemcům vytváří i dojem určitého pocitu bezpečí, ochrany před úřady a nedobrým zákonem o pohřebnictví, zázemí a informací, které hledají, a které jim jiné servisní organizace v pohřebnictví neumějí nebo nechtějí poskytnout.

Cesta domů stále hovoří o důstojném životě až do konce a snaží se jej pomoci lidem realizovat. Vy však jdete s lidmi ještě o kus dál, až opravdu do samého konce jejich pozemské existence. I tady je na místě přemýšlet o důstojnosti. A jak k ní může dobrý hrobník přispět?
Dobrý hrobník k ní přispěje zejména tím, že se bude vzdělávat, bude svoji práci brát jako určité poslání, bude zachovávat úctu k životu i smrti, k lidským pozůstatkům a ostatkům, se kterými pracuje denně, k pozůstalým, k jejich žalu; bude cítit určitou morální a etickou odpovědnost ke své práci a k těm, kterých se jeho práce dotýká, bude empatický a zbaví se všech předsudků. Nenechat se citově „otupit“ svým povoláním. No, a je ještě jedna věc, která je poměrně nová, a kterou bychom chtěli prosadit – hrobník by měl být garantem a prostředníkem k prosazování práva na pietní ochranu osobnosti, která náleží všem zemřelým bez rozdílu.

Vy jistě tedy denně vidíte, jak je dobré se dobře rozloučit, dobře člověka pohřbít. Rmoutí Vás to, jak pohřby mizí, lidé je nepořádají, neloučí se?
Nemyslím, že by mne tato skutečnost nějak zásadně trápila. Ale přiznám se, že mi to přijde zvláštní. Myslím si, že tak jako smrt patří do života a je jeho přirozenou součástí, i rozloučení se by mělo patřit k něčemu běžnému. Samozřejmě je nutné respektovat náboženské, národností, kulturní, etnické či jiné rozdíly a postoje, ale pokud se podíváme do historie, vždy existovala „nějaká“ forma rozloučení. Neexistence rozloučení může být problém zejména pro pozůstalé – závěr cesty je neukončený. Žal, bolest, odpuštění, poslední rozloučení a smutek, to jsou všechno faktory, které mohou přinést do duše pozůstalého smíření s realitou, mír a klid.

Nemohu nepřidat zvědavé otázky úplně přízemní, tedy spíše podzemní: jak dlouho se kope hrob? A jak se kope v zimě, ve sněhu, v mrazu? Je na to technika nebo je to stále na Vás, na zručných pánech? (Předpokládám, že hrobnice nejsou.)
Tak tedy postupně. Hrob se kope podle zručnosti hrobníka či hrobnice (z toho vyplývá, že hrobnice jsou) a podle dalších faktorů: mezi ně můžeme zařadit zejména složení země, to, zda se pohřbívá do již existujícího hrobu, zda lze použít techniku, jakou a v jakém rozsahu. Obecně lze říci, že za příjemného počasí, v terénu, který není obtížný, lze nový hrob vykopat (ručně) za 6 hodin. Pokud je země zmrzlá a kopete nový hrob, můžete si rozdělat oheň a zem si pomalu rozmrazovat. Ale při krutých zimách může kopání takového hrobu trvat i 3 dny. Jinak je mezi hrobníky i několik hrobnic a je nutné uvést, že většinou svoji práci zvládají bravurně, a mnohdy své mužské kolegy i předčí. Čím to je, není úplně zřejmé. Snad ženská pečlivost, či empatie? Těžko říci.

Nedá se říci, že by Vaše další zaměstnání byla nezáživná, ale když jsem Vás viděla, bylo mi jasné, že hrobníkem jste rád a že víte, proč jste si to našel, byť to opravdu je minimálně dřina. Co Vás na tom těší?
Klid hřbitovů, smysl pomoci zemřelým a pozůstalým, pocit ze smysluplnosti této práce, který občas při výuce a zejména při zkoušení postrádám.

Děkuji za podzimní rozhovor!
I já Vám děkuji.