Smrtí naše vztahy nekončí

Datum zveřejnění: 29. 12. 2009, 00:43

Holešovický pan farář Pavel Semela má za sebou jako my všichni několik dní vánočních svátků. Na rozdíl od nás ostatních má ale svátky pilně "odpracovány", aby my jsme mohli krásně slavit. Dnes, na svátek Svaté rodiny, jsem mu položila několik otázek o nás: o rodině, umírání, slavení.

Doporučit | Tisk | Komentáře k článku (0)

Pane faráři, každý rok slavíme Vánoce stejně, a přesto jsou pokaždé jiné. Máme za sebou další rok, v němž se lidé rodili a umírali, a my jsme zase někam na své cestě popošli. Co jste dostal letos k Vánocům Vy nejhezčího? Neptám se na dárky, ptám se na to, z čeho jste měl o Vánocích největší radost?

Radost mi toho udělalo více, asi nedovedu vybrat jednu největší věc. Jsem rád, že jsem i přes pracovní vytížení mohl strávit čas se svými blízkými. Potěšilo mě, že se mi několika dárky podařilo udělat radost druhým. A jako holešovický farář jsem měl radost z obou štědrovečerních mší - z odpolední pro děti i z půlnoční. Zvlášť na mě zapůsobilo, jak se nejprve malé děti a posléze plný kostel lidí, kteří do kostela pravidelně nechodí, dovedli ztišit. Přišlo mi, že to bylo ticho naplněné, kdy se v srdci něco odehrává.

O svátcích stojíte před trochu jinými lidmi než přes rok: přicházejí do kostela nejen farníci, ale na chvilku rodiny s dětmi, o půlnoční mši, v největší tmě a tichu Vánoc, zase přicházejí lidé, kteří do kostela přijdou jednou za rok. Co myslíte, že hledají? Co jim umíte v té chvilce nabídnout?

Důvodů může být opravdu hodně, možná každý příchozí má svůj osobní důvod. Část lidí přišla prostě ze zvědavosti. "Jít na půlnoční" je i v naší nepříliš křesťanské společnosti docela trendy. Někdo prožil pěkný večer a chce ho ještě nějak svátečně završit, někdo snad cítí vděčnost a jít do kostela je způsob, jak poděkovat. Anebo cítí, že přes všechno pěkné jim ještě něco k plnému štěstí chybí. Jsou lidé, kteří naopak neprožili večer podle svých představ, rodinná harmonie se nekonala, a tak odcházejí na půlnoční, aby dojem z večera nějak vylepšili. Někomu Štědrý večer rozjitří bolavá místa v srdci, nechce s tím být sám, snad hledá v kostele trochu útěchy a pomoci. Snažím se návštěvníky kostela povzbudit k tomu, aby si sami uvědomili, proč jsou zde. Legitimních důvodů je mnoho, ať chtějí poděkovat, i když možná ani neví komu, ať hledají cokoliv, co jinde nenašli, jsou tam správně. A pak se jim snažím nabídnout možnost, jak svoje očekávání vyjádřit, třeba právě ve chvíli ztišení Bohu předložit a otevřít se jeho doteku.

Dnes před Vámi v kostele stálo několik desítek manželských dvojic, které jako každý rok na svátek Svaté rodiny přišly obnovit manželský slib, který si - někteří hodně dávno, někteří nedávno - při svatbě dali. Rodiny máte jako kněz na starosti od narození do smrti: co je z Vašeho pohledu pro dnešní rodinu nejdůležitější?

I chudé rodiny u nás jsou ve srovnání s větší částí světa po materiální stránce vlastně bohaté. My jsme často chudí na čas. A tak bych jako jednu z nejdůležitějších věcí pro naše rodiny viděl to, abychom si na sebe udělali čas a učili se prostě být spolu. No a když už spolu budeme, tak abychom svým blízkým dovedli trpělivě naslouchat.

Cesta domů vstupuje do rodin jen na chvilku, přesto s obdivem sledujeme, jak si navzájem slouží, jak čas, kdy jeden člen rodiny umírá, pomůže napravit a vyjasnit vztahy v rodině, jak si lidé umějí dělat radost, jak ten těžký čas přináší i mnoho dobrého, nového. Máte také takovou zkušenost?

Viděl jsem to, o čem mluvíte, v mnoha rodinách, kterým jsem mohl být nablízku, když pečovali o někoho nemocného či umírajícího. I když je pravda, že to nenastává nějak automaticky. Někoho těžká situace pohne k tomu, aby dořešil věci, které léta odkládal, někdo tento vzácný okamžik kvůli různým obavám propásne. Mám ale i velmi osobní a čerstvou zkušenost, ve které jsem nebyl pozorovatelem. Před necelými dvěma měsíci mi při dopravní nehodě umřel táta. I když je to trochu jiná situace, než když někdo pečuje o umírajícího nemocného, prožil jsem, že nás to v rodině sblížilo. Najednou jsme mluvili o tom, co pro nás táta znamenal, dovedli jsme se jeden druhému otevřít s tím, jak se cítíme a co prožíváme, byli jsme si navzájem oporou víc než kdykoliv předtím.

O Vánocích se rodiny scházejí, asi jsou spolu více, povídají si a vzpomínají. Vánoce jsou ale na druhou stranu časem, kdy se nám stýská po těch, kteří nám zemřeli, kdy hůř neseme samotu, bojíme se dalšího roku. Máte pro ty, kterým je smutno a těžko nějaké přání do nového roku?

Přeju jim i sobě, aby to, co jsme od našich drahých dostali, dál neslo v našich životech ovoce, abychom objevili, že smrtí naše láskyplné vztahy nekončí, ale naopak dozrávají, aby z nich zůstalo to nejlepší a nejryzejší. A taky nám přeju, abychom zakoušeli, že ve všem těžkém a bolavém je nám Bůh blízko, jako ten, kdo to nese s námi, a dokonce to dovede proměnit v požehnání.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji dobrý čas příštího roku.

Martina Špinková