Péči ošetřovatelů nemocní oplácejí vděčností

Na jeden den se redaktor Českobudějovického deníku Radek Štěpánek změnil v ošetřovatele v prachatickém Hospici sv. Jana N. Neumanna.

Prožít to, vidět a procítit sám sebe až do morku kostí. Plný strachu z toho, že uvidím, co jsem ještě neviděl. Že budu dělat to, co jsem nikdy nedělal, něco, čemu se člověk nemůže naučit. S takovými pocity jsem přicházel do prachatického hospice, stejnými místy, kudy jsem šel už tolikrát. Jenže najednou to bylo jiné. Dostal jsem možnost být u toho, vidět To na vlastní oči, osahat si To. Ani jsem pořádně nevěděl, co To má být. Umírání? Bezmocnost člověka? Nebo život, na místě, kde se čeká na jeho konec? A co To udělá se mnou? Čeho jsem se víc bál, kdyžjsem se na recepci převlékal ze svého „civilu“ a oblékal na jeden den bílé oblečení ošetřovatele? Možná všeho naráz. Jenže jsem neměl možnost přemýšlet o tom příliš dlouho. Ještě připnout jmenovku a jde se. Hodí tě do vody. Tak plav.

            „Tak vás tady vítám, Radku. Budete pracovat ve třetím patře. Ve čtvrt na devět je porada v modrém salonku. A potom už budete dělat všechno, co bude potřeba,“ uvítal mě ředitel hospice Robert Huneš a já jsem přemýšlel, co všechno asi bude potřeba. Něco uvnitř mi ale přece jen šeptalo, že tady nejsem poprvé. Že už jsem leccos viděl. Jen to tentokrát uvidím konečně ostře. A snad to bude zároveň znamenat, že se mi uleví. Jako když si nasadím brýle a obraz bude konečně takový, jaký je ve skutečnosti. A já si přestanu domýšlet tvary a hrany, které možná ani nejsou.

            Tak jsem tedy na poradě. Samozřejmě se chci držet trochu stranou. Dělat, že tady nejsem. Ale to mě ředitel nenechá. „Jen si hezky sedněte mezi nás, Radku. Doktor Koptík přijde až později,“ vyzval mě k zasednutí za stůl ředitel a já usedl na místo primáře hospice. Salonek se zaplnil. Vedle mě sedí dvě řádové sestry a doktor Zuckerstein, naproti staniční sestra, která mě bude mít celý den na povel. Vedle vrchní sestra hospice. V čele ředitel a po druhé straně stolu ošetřovatelky z druhého patra. Mluví se o tom, co se dělo v noci. Jaký je zdravotní stav pacientů, že bude příjem a že je ještě několik volných míst. Na závěr mě ředitel všem představí. Stejně mě všichni znají, ale dneska jsem tady jako novinář jen trochu. Žádný sešit a diktafon. Článek, který musím napsat, bude o mně. Tím také porada skončila a já stoupal se staniční sestrou Vlastou Maškovou do třetího patra na její oddělení.

            „Začínají se vydávat snídaně. Začnete tedy tím, že nakrmíte jednu paní,“ dozvídám se svůj první úkol. Ten spočívá v nalámání žemlovky do bílé kávy a v krmení pěkně po lžičkách. Taková prostá věc a já se už bojím, že to nesvedu. Jenže pacientka mi nevědomky sama pomáhá, čímž předznamenává všechno, co se bude ten den dít. Přitom jen otevírá ústa a hýbe očima. Jenže to, co vidím v jejích očích, je vděčnost. Vděčnost jenom za to, že jí po lžičkách podávám bílé kafe s rozmočenou vekou? Přesně tak, protože právě to je někdy hrozně moc. A vzpomínal jsem si na to, jakou vděčnost jsem cítil sám před pár lety v nemocnici, když jsem nemohl skoro nic. Jak jsem byl tenkrát sestrám vděčný i za tu nejmenší pomoc! Nestála téměř nic, ale pro mě znamenala všechno. Ve chvíli, kdy jsem si tohle uvědomil, jsem překonal první strach. Bezmocní jsme, když nemůžeme pomoci sobě ani druhým.

            Ten první úkol se mi zaryl do paměti víc než jiné. Další úkoly jsem už přijímal s trochu jiným pocitem, a vlastně ne jako úkoly. „Dojdete změřit teplotu do dalšího pokoje, potom začneme s koupelemi,“ stihla mě upozornit staniční sestra. A najednou jsem přestal své pomoci počítat. Dělal jsem zkrátka to, co bylo potřeba. Chvíli jsem držel obvazy při převazování pacienta a hned jsem zase jinému pacientovi spěchal na recepci pro pivo. „Ale dejte mu na pokoj jen dvě, na třetí napište jeho jméno a uložte tu lahev do lednice,“ řekla mi jedna z ošetřovatelek. Pomáhat se dá různými způsoby.

            „Jeden pán by si chtěl také zakouřit. Takže byste ho měl obléci a zavézt před budovu. Ale nebuďte tam příliš dlouho, venku mrzne, až praští. Jen na jednu cigaretu a zase rychle zpátky nahoru. Budeme vás potřebovat při mytí dalšího pacienta,“ vysvětlovala mi znovu staniční sestra. Tak jsme jeli ven na cigáro. Pořádně pacienta zabalit, dojet s ním na vozíčku k výtahu, nechat se svézt do přízemí. Vzpomínal jsem si na to, co mi staniční sestra radila úplně na začátku a co mi potom říkaly i ostatní sestry. Ty nejdůležitější rady, pravidla, kterými je potřeba se řídit. „Je dobré, když se pacientům představíte. Potom si s nimi můžete povídat, říkat, co vás napadne. A když potom někoho ošetřujete, dělejte to tak, jako byste to dělal sobě. Není na tom nic těžkého,“ radily mi ošetřovatelky a sestry. Jenže to zároveň není nic, co by přicházelo samo od sebe.

            Člověk při tom musí změnit své myšlení. Myslet na druhého, jako bych myslel sám na sebe? To přece vyžaduje strašnou spoustu empatie. Také umění komunikovat a chovat se taktně. Měl jsem pocit, že nad tím nijak přemýšlet nemusím. Komunikace mi nedělá problémy. Snad se i dokážu do druhého trochu vcítit. Ale začínal jsem mít pocit, že mám jen štěstí. Někomu by to mohlo dělat problémy.

Dalšího pacienta jsme i s postelí převezli o patro níže a dojeli do umývárny s velikou vanou. Pomocí zvláštního stroje jsme pacienta spustili do vonné koupele a já jsem ho měl omýt. Nejdříve vlasy a tvář, potom zbytek těla. Bylo to vlastně legrační. Pán, kterého jsem umýval, najednou ve vaně usnul. A s úplně blaženým úsměvem na rtech. Bože můj, říkal jsem si, to je nádhera, když se člověk dokáže takhle uvolnit. Potom jsem ještě pánovi namasíroval záda tělovým mlékem a mentolovou emulzí. A zase ten vděčný výraz v očích. Ta největší odměna. Tohle nebylo umírání. Byl to život. A já přišel o další strach.

            Vždycky jsem přemýšlel o tom, že člověk, kterému zůstane v těle nějaká sebeúcta, nemůže přijímat to, že se o něho starají jiní lidé. A přemýšlel jsem i o tom, co mi říkávaly sestry v hospici. „Je to, jako bychom byly porodní báby. Někdo se o člověka stará, když se do tohoto světa rodí. A někdo ho musí doprovázet, ikdyž z něho odchází,“ říkala mi kdysi sestra Anežka. A já na to znovu myslel. Ne, nikoho zemřít jsem ten den neviděl. Ale začal jsem smrt vnímat jako uzavření kruhu. Jako poslední, ale úplně přirozenou součást života každé bytosti. Nic, za co by se člověk musel stydět. Před čím bychom měli zavírat oči.

            Možná i proto jsem si řekl, že péče v hospici je především o tom, snažit se vydat ze sebe co nejvíce radosti druhým. Co nejvíce toho nejlepšího, co v sobě mám. A udělat to hned, protože nějaké odkládání na zítřek je k ničemu. Tady může být zítra už pozdě.

            Ale neučil jsem se právě tady něčemu, co budu potřebovat i zítra? Měl jsem v hospici pomáhat druhým, nemocným. A zatím jsem měl pocit, že oni léčili mě. Se svými pocity jsem se při obědě svěřil doktoru Koptíkovi a zjistil jsem, že nejsem sám, kdo tohle cítí. A že v tom nehraje roli, že mám být v roli ošetřovatele jediný den.

            „Samozřejmě, my jsme tady od toho, abychom pomáhali. Ale někdy mívám pocit, že se ty role mění. Jako by ti nemocní někdy léčili nás,“ říkal mi doktor. A já jsem si uvědomil význam slova „potřební“v souvislosti s pacienty v hospici. Přiznávám: do této doby to pro mě byla jen fráze. Ale už vím – nemocní jsou potřební i proto, aby v nás odhalovali to nejkrásnější, co v nás je. A třeba tím, že se jim snažíme předat něco v nás, o čem jsme možná do této chvíle nevěděli.

            Poté, co jsem se sám naobědval, šel jsem s obědem pomáhat ostatním, kteří už také měli pořádný hlad. A všiml jsem si, jak je krásné, že ošetřovatelé své pacienty znají. „Tahle paní nemá ráda polévky. Ta další zase nejí nic jiného. Tomuhle pánovi dávejte pořádně napít, má to rád,“ upozornily mě sestry na zvláštní požadavky pacientů, a pokud tušily, že budu potřebovat pomoc, pomáhaly mi se všemi úkony. Na nic jsem nebyl sám. Poznal jsem, že to, že se k pacientům v hospici přistupuje individuálně, nejsou jen prázdná slova. Snažil jsem se tedy, abych je nezklamal ani já. Také jsem zjistil, jak moc při ošetřování pacientů pomáhají všemožné pomůcky. Mnohokrát jsem psal o darech a benefičních akcích, které nákup takových pomůcek umožňují. Ale až teď jsem viděl, jak moc jsou potřeba. Stejně jako fakt, jak moc se ošetřovatelkám hodila moje pomoc. Chlap prostě zvládne větší námahu než žena. A moje pomocná ruka byla často znát. Připadal jsem si sám najednou potřebný.

            Možná jsem viděl něco, co jsem se předtím bál vidět. Viděl jsem sám sebe, člověka, který je plný strachu. Nemocní v hospici ho ze mě vysáli, jako se vysává jed z rány. A do žil mi nalili pokoru před tajemstvím života. Najednou jsem si přál, aby všichni, které jsem poznal při jejich odcházení, mohli odejít. Abychom jim všichni stihli předat to, co můžeme, jak jsem se jeden den snažil i já. A abychom my, kteří můžeme žít, žili stejně doopravdy. Protože, ať už v hospici, nebo jinde, odejít musíme každý. A život by neměl být o nic méně opravdový než smrt.

Článek připravil/a: Redakce Umírání.cz