Marginálie dubnová – se smrtí divno hrát
Nesmírně mnoho se v Česku za posledních 20 let nesmírně zlepšilo – ekonomicky, v životní úrovni, v nabízejících se, byť zdaleka ne všem dostupných možnostech včetně cestování po světě. Jedna část mocenské elity cválá na kobyle ekonomického růstu, prosperity a mezinárodní konkurenceschopnosti, druhá část to chce vylepšit plánovitostí, rovnostářstvím a různými sociálními konstrukcemi. Obě se realizují převážně v technologiích moci a vládnutí a v oblasti hmotných statků – jde o jejich produkci, spotřebu, přerozdělení, užívání i závidění. Jsme relativně úspěšně rostoucí materialistická společnost kolísající mezi sociálním darwinismem a (post)totalitním paternalismem – vůbec nemá smysl hovořit o nějaké pravici či levici evropského typu.
Alfou i omegou, jevištěm všeho dění, se s pozoruhodnou samozřejmostí, tak nějak po marxisticku, stala materiálně-ekonomická základna. Ne že by nebyla důležitá, ne že by nebylo hnací silou jíst a mít se dobře, jen že „to ostatní“ se s neméně pozoruhodnou samozřejmostí stalo pouhou „duchovní nadstavbou“, převážně v podobě užitého umění, popkultury, volnočasových zájmových aktivit, národoveckého folklóru těch, které to baví.
Až kdesi za tím, na pomezí zapomnění, marní podivíni, snílci a tmáři čas „praštěnou“ filosofií, „zanikajícím“ náboženstvím, občanským altruismem, vzýváním hodnot „relativitou rozložených“, hledáním „neexistujícího“ smyslu či fantastických světů – neužiteční blázni ochuzující se o požitky konzumu i neomezené moci bez svědomí a zatěžující svými pravidly a principy ekonomickou produktivitu, prosperitu i snadnost vládnutí.
Tak nějak je uspořádána klausiánská společnost opozičních smluv o dělení moci, společnost neznající špinavých peněz a oživující tradice loupeživých rytířů středověku – urvi, kde můžeš, co můžeš, komu můžeš, a dáš-li králi z kořisti, co jeho jest, tak můžeš. Korupce, klientelismus, mafiánské praktiky, kmotři, groteskní úpadek úrovně politikářských pletich, degenerování demokracie v bojarskou oligarchii, velikášské projevy prezidenta vzpouzejícího se ústavě snad v liché iluzi, že je převtělením Gaia Julia Caesara povolaným ukončit agonii republiky – uvidíme, zda a co se stane Rubikonem, zda a kdy náš vůdce vrhne (myšlen je Caesarův výrok allea iacta est, kostky jsou vrženy, když se svými legiemi přes zákaz senátu překročil pomezní řeku Rubikon a „spálil tak mosty“, aby se chopil v Římě moci). Ostudné stopení pera, když já ho chci, je výmluvným svědectvím – jak povahy dění, tak mezinárodního povědomí, do něhož se „bohémové“ dostali.
Leč stále jsme demokracií a o mnohém rozhodnou postoje veřejnosti. Tím závažnější jsou její apatie, znechucení politikou i bulvarizace veřejného prostoru. Společenské prostředí je nutno průběžně kultivovat. Dobrá není pohoda ve stylu refrénu skupiny Kabát: „Když něco nejde, co na tom sejde, my máme čas“. Ale dobrá není ani „divokost v srdci“ ochotná popřít základní pravidla společenského fungování. Jak známo z historie, každá společnost dokáže překvapivě rychle zvlčit.
Je řada varovných příznaků, že pod povrchem ekonomických úspěchů se se společností dějí podivné věci, z nichž část souvisí se smrtí. Ritualizované pohřby byly nahrazeny žehem – ČR je v podílu kremací na prvním místě v Evropě. Pak přišly pohřby bez obřadu a nyní dramaticky přibývá sociálních pohřbů na účet státu. Nikdo se k nebožtíkovi nehlásí a nikdo nemá zákonnou povinnost se o něj postarat – prostě „fotr je mrtvej a co je mně po tom?“ Zemřelí lidé se mění v obtížný odpad.
Aféra člověka obviněného z vraždy devítiletého děvčete, který násilně zemřel ve vazební věznici, vyšuměla jak aféra s deštivým víkendem. Ukázala nebezpečnou náchylnost k lynčování, odpor k presumpci neviny. „Chytli jste úchyla, tak ho zabte,“ ať už to úchyl je, nebo není, ať něco spáchal, nebo ne. Nevěřil jsem svým očím, když nejen spolupracovníci, ale i bývalá ministryně spravedlnosti pocítili potřebu sdělit v novinách, že „by ho zabili“. Televize neuváděla Otakar. T, uváděla celé jméno a fotografie – člověka, který nebyl odsouzen, který se nepřiznal, proti kterému nebyly přímé důkazy. Pak byl mrtvý, „prejže se zabil“, bez dopisu na rozloučenou, bez přiznání. A vyšetřování skončilo, zapomeňte. Spáchal ten hrozný čin (nikdy nebyl souzen ani za násilné činy, ani za delikvenci, až v 41 letech náhle začal vraždit holčičky?), nebo je vrah nadále mezi námi?
Na nedávné konferenci o přístupech ke křehkým starým lidem zaznělo, že naším cílem není snaha o eliminaci omezovacích prostředků (např. kurtování), ale vysvětlení veřejnosti, že to je prostě nutné, i když se může také stát, že sestra přikurtuje člověka, který špatně slyší a má bolesti, takže „neposlouchá a je neklidný“. A to přivázat jej tak, že mu musí být amputována končetina nebo že zemře v důsledku proleženin.
Objevují se ústavy s velmi omezenou dostupností lékaře.
Neděje se v naší společnosti cosi zle neblahého? Jsme ochotni lynčovat, odpírat soudce, kurtovat, odpírat lékaře, spalovat nepotřebné nebožtíky anonymně na účet státu?
Jsou to zlé obavy.
