Marginálie dubnová

O turbulencích úzkosti a naděje

 

Jako jednotlivci i jako společenství procházíme v životě také obdobími úzkosti vážné až smrtelné. Úzkosti z toho, co by mohlo přijít, co můžeme ztratit a promarnit i čeho jsme se dopustili; úzkosti z činnosti i z nečinnosti, z rozhodnutí i z váhání, z moci i z bezmoci. Smrtelná úzkost (agonie) Krista v Getsemanské zahradě s vědomým přijetím nadcházejícího utrpení („vůle Tvá ne má se staň“) je jedním z nejpůsobivějších momentů velikonočního příběhu, který jsme si tento měsíc znovu připomněli. I v něm je nejvyšší úzkost Ježíšových nejbližších vystřídána nejvyšší nadějí vzkříšení. Turbulence úzkosti a naděje ovšem provázejí většinu umírání – ti, kteří s velmi blízkým člověkem prožívali jeho spění ke smrti, mohou vyprávět. I proto je ostatně jedním z úkolů paliativní péče usnadnit cestu k vyrovnanému smíření.

Na společenské úrovni nelze nevzpomenout turbulencí úzkosti v obdobích historických zvratů, hrozících až zánikem celého společenství alespoň v jeho duchovní podobě. V novodobých českých dějinách byly pohříchu tyto turbulence častěji zakončeny úzkostnou ztrátou (např. v souvislosti s Mnichovem 1938 či srpnem 1968) než radostnou nadějí (např. v listopadu 1989). Čas ukáže, zda obdobným přelomovým obdobím neprocházíme i v současnosti, a pokud ano, do čeho vyústí.

Politická krize ohrožující bezprostředně naše ukotvení v západním společenství (zvládnutí českého předsednictví v EU  a především ratifikace smlouvy o radarové základně a Lisabonské smlouvy) vyvolala mimořádnou úzkost. Tu vystřídal závan naděje z atmosféry provázející návštěvu a vstřícný projev pana Baracka Obamy, prezidenta země, která je vedoucí velmocí nejen pro sílu armády a ekonomiky, ale především pro úroveň svého společenského vědomí a směřování. A pak znovu pád do úzkosti z povahy politických změn dirigovaných temnou figurou na Hradě. Jak obrovská to byla propast mezi atmosférou kolem prezidentů Obamy a Havla a atmosférou kolem prezidenta Klause – propast mezi nadějí a úzkostí, mezi inspirativní vizí a pletichářskou zlobností. Pro tuto chvíli zřejmě nezbývá než si dobře zapamatovat onu česko-americkou atmosféru naděje z Hradčanského námětí při projevu prezidenta Spojených států u sochy prezidenta T. G. Masaryka. Ať „výzkumy“ veřejného mínění říkají cokoliv, většina z nás si přeje onu západní naději otevřené prosperující společnosti – tam na Hradčanech vyslovenou a znovu potvrzenou –, má na ni právo a zaslouží si ji. Neměli bychom si ji proto nechat vzít.

Pokud se této nadčasové a globální naděje vzdáme jako nesplnitelné či nahraditelné malými jistotami domácí dočasnosti, vystavíme se znovu masivním turbulencím východní úzkosti. I proto bychom neměli opomenout památku na letošní dubnové 40. výročí protestní sebevraždy Evžena Plocka. Byl po Janu Palachovi a Janu Zajícovi třetím mužem, který se upálil na protest proti nastupující normalizaci, v úzkosti ze zlého konání i ještě horšího nekonání – v dubnu 1969 v Jihlavě.

Turbulence úzkosti i naděje volají po ukotvení rozbouřené, znejistělé duše. Kromě vztahů s nejbližšími lidmi je můžeme nalézt nejspíše v kultivovaném hodnotovém systému (v našem případě systému židovsko-křesťanském), v historii západního společenství, do něhož patříme a jehož prostor, jak napsal český ministr zahraničních věcí, pan Karel Schwarzenberg, začíná za Atlantikem ve Spojených státech a končí na východní hranici Polska. A stejně tak můžeme nalézt pevnou půdu v sepětí se svou historickou krajinou, jak o ní píše Václav Cílek, např. v knihách  Makom či Krajiny vnitřní a vnější, ze které cituji:
Bytost kraje, ještě ne-lidská, se pod dotykem lidí proměňuje na povrchu polností a zahrad i pod zemí – v říši mrtvých. Vpisují se do ní šťastná setkání milenců i smířené smrti laskavých babiček. Mrtví se přikládají k sobě a ke geniu loci, sžívají se, vytvářejí kolektivní bytost, ve které září individuality heroů, světců, lidí dobré rady a pěvců. I bytost kraje roste a proměňuje se podle svých slavných a mrtvých.... Osudy lidí se přikládají k sobě, po čase splývají do jedné mnohohlavé bytosti. Anaon říkali v Bretani všemu tomu, co souvisí s mrtvými a jejich proměnou v ducha komunity a místa.

Myslím, že americký prezident nám reminiscencí T.G. Masaryka, pražského jara (a tedy i Palacha, Zajíce, Plocka ...), reminiscencí kontinuity historických dějů připomněl i náš český Anaon, našeho genia loci, kolektivní bytost českých zemí, která počíná kdesi u keltských druidů, roste přes středověké zemské patrony v čele se svatým Václavem a v nové době osciluje mezi masarykovskou nadějí a úzkostným pláčem obětí totalit, ať již šlo o německý nacismus, ruský komunismus, holocaust, nebo brutální vyhnání německých starousedlíků.  
Téměř na konci Krajin vnitřních i vnějších si Václav Cílek půjčuje ze Studie klasické americké literatury Davida Herberta Lawrence svoji charakteristiku amerického ducha, americké kolektivní bytosti. Je poučná i pro nás, je zbraní naděje proti úzkosti, je cestou ke smíření, je důvodem, proč bychom měli sledovat americké směřování:

Věřím tomuto:
Že já jsem já.
Že moje duše je temný les.
Že moje poznané já nikdy nebude ničím víc než jen malou mýtinou v lese.
Že bohové, zvláštní bohové, vycházejí z lesa na mýtinu mého poznaného já a zase se vracejí zpět.
Že musím mít odvahu nechat je přicházet a zase odcházet.
Že nikdy lidstvu nedovolím, aby mi něco namluvilo, a že se vždy budu snažit bohy v sobě a v jiných mužích a ženách poznat a naslouchat jim.