Jak to můžeš dělat? - Malé resumé pokladů lidí pracujících v paliativní péči

Během práce v hospici jsem se nejčastěji setkávala s výše zmíněnou otázkou: jak to můžeš dělat? Více či méně nevyslovené pak následovalo: To já bych nemohl. Musela jsem se proto nejen nad sebou, ale nad mnoha svými spolupracovníky zamyslet. Proč máme spíš pocit, že nejen můžeme, ale smíme? V péči o umírající lidi profesionální pečující nepochybně hodně dávají. Přesto jich mnoho deklaruje, že je práce těší, za jinou by neměnili a že mnoho dostávají. Je vůbec dávání a dostávání v nějakém rozporu nebo napětí? Děláme něco divného, nebo spíše něco úplně normálního, člověku vlastního? Co vlastně je možné od člověka na konci života, velmi křehkého, někdy ztěžka komunikujícího a bolavého a od jeho rodiny dostat?

Místo práce v čase našeho života

Základním východiskem je pro mne zamyšlení o tom, co do našeho života patří, jak je to s prací a jejím místem v čase našeho života. Dovolím si na ilustraci přizvat na pomoc dvě významné skvělé osoby:

Sestra v domácím hospici A.K. se měla zamyslet nad tím, co obnáší její práce a představit ji kolegům. Když přemýšlela, uvědomila si, že v mládí se naučila jakési klišé o tom, co je to práce: musí se dělat každý den, je stále stejná, nudná, protivná, nepatří do života, ten se přece žije až potom, kolegové jsou protivní, nadřízení obtížní, musí se to nějak vydržet. Když přemýšlela o tom, jak kolegům svoji současnou práci přiblížit, zarazila se a nakonec začala pochybností: je vlastně to, co tady dělám, vůbec práce, když to nemá ani jeden z těch klasických atributů?

Václav Havel v dopisech Olze se zamýšlí nad tím, jestli život ve vězení do našeho života patří. Zdá se mu, že jeho spoluvězni, přestože jsou ve vězení dlouhá léta a někdy i desítky let, si to nemyslí. Mají pocit, že život je až potom, venku. Žijí proto divně, jako by nežili. Jenže život jim mezitím uteče. Václav Havel píše, že právě vězení ho učí, že nepochybně každý čas našeho života je časem našeho života, a že je jedno, co děláme a kde právě jsme: záleží na nás, čím a jak jej naplníme. Velmi svobodná slova v absolutně nesvobodném světě, který byl nesvobodný nejen ve vězení, ale i za jeho branami.

Domnívám se, že pokud čas, který věnujeme své práci, chápeme jako čas svého života, je to velmi dobré východisko. Takto jej nepochybně ve své práci může potkat a poznat a realizovat kdokoli a kdekoli. V paliativní péči na tuto šikovnou věc máme šanci narazit podle mého názoru častěji a dokonce ze dvou stran: jednak ze strany profesionálního pečujícího, když přemýšlí o své práci a jejích dobrech, jednak z pohledu pacienta. Náš zdravotnický systém se nás často snaží přesvědčit o tom, že čas lidí na konci života už nepatří do jejich žití, že to je jen nějaký odpadek, kterým nechceme a nesmíme ten skvělý život předtím zatěžovat, špinit. Jenže tak to přece není!

Jak to můžeš dělat

Řekneme-li si, že čas naší práce do života patří, můžeme vykročit dál. Nabízím procházku po tom, co dobrého se dá při práci s lidmi na konci života potkat a proč je tato práce zajímavá a možná v něčem jiná než práce běžné. Nenabídnu nic nového, jen sumarizaci toho, proč tuto práci rádi děláme. Občas je dobré si věci, které důvěrně známe a už si je ani neuvědomujeme, poskládat před sebe a potěšit se jimi. Nabízím pohled na to, že máme v tomto oboru docela hodně výsad, které lidi v jiných povoláních nemají, resp. nemohou si tak snadno pro ně sáhnout. My je, podle mého přesvědčení, máme k mání. Budu se tu snažit je nechat nastoupit do řady před nás, abychom je mohli zaslechnout, jak říkají: tady jsme, pro tebe.

V něčem to možná bude znít trochu provokativně, protože asi budu říkat něco trochu jinak, než se říkává, v tom to berte jako spíše osobní pohled, který máme každý svůj, který máme tady na zemi za úkol hledat, ptát se po něm a tušit, že jasnou odpověď stejně nenajdeme. Berte to jako připomenutí toho, že máme a smíme se každý po tom svém ptát…

Smysluplná setkání, konání. Vždycky jsem od malička měla pocit, že život je krátký. Snažila jsem se nemarnit jeho chvíle. Měla jsem ale pocit, že to umím jen tehdy, když jsem sama. Když jsem s jinými, je tolik prázdných slov, nijakých činností, nesmyslných. Často jsem cítila z lidí strach zabrousit na nějaká témata, která nás přece ale všechny zajímají. Mnoho setkání se skvělými lidmi pak vyznělo jakoby naprázdno a člověk odcházel domů s nejasným smutkem na duši, s pocitem promarnění. Hospic nabídl úplně jiný svět: nejen v rodinách, s nemocnými, pečujícími či pozůstalými, ale dokonce s lidmi na koncertě, v divadle, na večírku, na ulici – najednou, když všichni věděli, kde pracuji, sami otevírali důležitá témata. Daleko rychleji se dalo dostat k hovorům, které měly smysl, oba partnery obohatily, něco se v nich událo. Lidé vědí, že se dotýkáte něčeho, co je život, co je v něm podstatné, a nebojí se podstatná témata otevřít.

**Svoboda. **Jakmile se ví, že vy se nebojíte věcí kolem smrti a nejste součástí celého spletence nejasných tabu záležitostí, lidé kolem jsou svobodnější, otevřeného prostoru bez divných vrátek a zídek umějí hezky využít a nakonec to přinese osvobození i vám samotným.

**Příběh. **Umíme poslouchat a žít příběhy, je to možná dokonce naše životní potřeba, světu i lidem skrze příběhy nejlépe rozumíme, protože žijeme své vlastní. A to se v hospici nabízí úplně jako první. Je to příběh pro nás sice trochu bez začátku, na ten se musíme doptávat, jde-li to, ale zato jsme v něm až do konce, smíme vědět, jak to dopadlo a ono to velmi často přes všechen smutek a tíhu „dopadne“ dobře. Můžete na konci říci: to se nepovedlo, to povedlo, udělalo se, co se udělat mohlo, bylo to dobré. Pak zavřít dveře a odejít s dobrým pocitem a s vděčností nejen za sebe, ale i za jiné. A jít vstříc dalšímu příběhu s tichou zvědavostí a ochotou k účasti. V příbězích a v šanci se podílet na jejich dokončování vidím nejsilnější zbraň proti vyhoření, naopak roztrhané a přetrhané a nedopovězené kusé příběhy z nemocnic jsou podle mého názoru pro odpovědné sestřičky to nejtěžší, čemu musejí čelit.

**Velká, přívětivá moc. **Máme takovou hezkou, dobrou moc. Nemáme jen kousek možnosti něco udělat, nejsme jen kolečkem v soukolí velkého systému, ale pracujeme s umírajícím a jeho rodinou nutně a vždy v propojení s týmem. V tomto propojení s ostatními dostáváme jakýsi maličko tajemný nebo spíše kouzelný dar mnohorukosti, dostatku očí, uší i rukou. A také to, že nejsme sami. Můžeme klást nelehké otázky a dostáváme odpovědi, nebo aspoň víme, že si otázky klademe společně s jinými.

**Blízko k dobrovolníkům. **Spolupráce s dobrovolníky je velký poklad lidí, kteří pracují v lůžkových a domácích hospicích. Dobrovolníky hospic přitáhne, většinou totiž přicházejí sami, aniž je hledáme a voláme. A to je také něco, na co je dobré se na chvíli podívat. Jak to, že tu je někdo, kdo chce dělat to, zač já jsem placen, zdarma a po své práci? Co jej přitahuje? Proč tu je? S dobrovolníky vidíme svoji práci jinak. Přichází s nimi jiný, jakoby barevnější rozměr. Hospicové hnutí na celém světě na nich začínalo. Co je oslovilo? Táhne totéž i mne? Myslím si, že je zvou podobné věci, o nichž je zde řeč. Dá se z nich nabírat radost a vážit si jich: sotva se takhle rovnou při cestě dají najít i jinde.

Důležitý čas. Čas nežijeme pravidelně tak, jak běží hodinky, ale vlastně velmi nepravidelně, různě se rozvolňuje a zhušťuje, trochu jej žijeme také od jedné významné chvíle k jiné. Všichni víme, jak dlouhé vypadají dva letní měsíce první den v červenci. Jak dlouhý a naplněný je svatební den, jak trochu mimo čas jsou Vánoce, jak zvláštně běží čas při narození dítěte, jak se naopak vleče při čekání na autobus… Pamatuji si dodnes, jak jsem si koupila na večeři sýr Niva a dala jej do kapsy kabátu. V noci jsem pak jela do porodnice, narodil se mi první syn. Po pěti dnech jsem se oblékla do kabátu a šla domů: v kapse jsem s úlekem nahmatala nivu. Nebyla jsem ochotná uvěřit, že je stále použitelná: mně se za těch pár dní změnil život a svět, čas před narozením miminka byl kdesi dávno v minulosti, ale ta niva říkala, že ne, že ona to vidí jinak! V hospici jsme pozváni do tohoto zvláštního prožívání času: máme šanci potkat častěji významné chvíle, zažít strukturovanost času, kterou známe z lásky, krásy, narození, smrti. Můžeme si ty chvíle vzít k sobě do života, užít, žít je. A nejen s jinými, kteří je prožívají, ale i ve svém životě. Přijít domů a uvědomit si, že tu ještě mohu se svým mužem být další dny, týdny…

**Tajemství a ticho.**Těžko mluvit o tajemství. Myslím si, že máme ale šanci je potkávat, učit se, že se o něm nemluví, ale že je mají lidé společné a umějí je tak spolu žít. Učíme se u svých pacientů, jak si máme věci říct, neschovávat, mluvit o tom, o čem se nemá mlčet, ale nesmíme si to plést s tím, že o něčem smíme spolu mlčet, že si neseme tajemství, ono nás vlastně nese a trošku nám tak zdobí život a on pak prostě není úplně všední.

**Něha a křehkost. **Lidé na pokraji života, brzy po narození a pak nedlouho před smrtí mají zvláštní křehkost, kterou jinde nepotkáte a která možná vypovídá i o tom, jak to vypadá „tam“, odkud přicházíme a kam jdeme. Mám pocit, že leccos teologové mnohých náboženství umějí popsat, někdy krásně. Ale až za těmi slovy jakoby tiše byla něha, krása, křehkost, kterou se můžeme nechat navštěvovat a která tady na světě umí být vidět jen jakoby v zrcadle, ale o to silněji nás umí naplnit. Pokud se od ní neodvracíme jako od něčeho nepatřičného, od něčeho, co nám zpochybňuje naši sílu a schopnosti, dostaneme darováno. Vždyť kdo bychom byli bez něhy a křehkosti, jak bychom k sobě navzájem v životě vůbec našli cestu?

Pokora. Pokora, že jsou věci jinak. Pokora není tady to, že se před něčím či někým skloním, schovám, zalezu. Je to spíš úleva, že jsme malí; ne však malí, že někam nedosáhneme nebo něco neumíme a nesmíme, ale malí, kteří jsou součástí něčeho většího, nějaké výborné myšlenky, nějakého díla, na jehož konec sice nedohlédnou, ale jehož velikost mohou cítit. Je to svoboda, že to nezávisí na nás, jestli umírající počká nebo nepočká. Radost, že jsme nablízku, ale nemůžeme jen my způsobit, jestli se lidé smíří nebo nesmíří. 

Z výše popsaných důvodů si myslím, že se pohybujeme ve skvělé krajině, kterou mnoho jiných lidí takhle samozřejmě nemá a nezná. Nemůžeme a nesmíme se na ně vytahovat. Ani si nemůžeme myslet, že samotné vědomí této krajiny nás zbavuje mnohé další práce na sobě nebo nás zázrakem zachrání od pracovního vyhoření. Chtěla jsem jen ukázat, jak moc se máme, a poděkovat za to, co mne naučili jak spolupracovníci, tak lidé, kterým jsem směla být v jejich posledním čase nablízku. Práce s lidmi na konci života je velmi dobrý čas našeho života a jako takový jej můžeme, každé ráno zvědavě a každý večer vděčně, žít. Troufám si říci, že pak i čas po práci je s ním ve větší jednotě, je plnější a veselejší. Cokoli, z čeho se posléze musíme rekreovat a raději na to nemyslet, protože to vlastně nebyl náš život, je přece vždy trochu podezřelé…

Autor/ka článku: Martina Špinková