Smrt na okraji

Často se u zemřelých nedohledají doklady a kamarádi z ulice je znají jen pod přezdívkou. Skutečná jména tak upadají v zapomnění stejně jako oni sami. Pokud si nikdo z příbuzných nevyzvedne urnu, popel je po čase bez obřadu rozprášen na louce rozptylu. Není, kde vzpomínat. A na koho vůbec?

Lidé bez domova si často nepřipouštějí, že by se jim mohlo něco stát. Někdy tuší, že s nimi není něco v pořádku, ale na svůj zdravotní stav rezignují. K lékaři nejdou. A když už se k němu vydají, může být pozdě. „Potkala jsem mnoho lidí, kteří měli rakovinu,“ popisuje Tereza Jurečková z organizace Pragulic. „Nemoc se většinou zjistí až v pozdním stádiu. Domnívám se, že doktoři neříkají diagnózu úplně jasně.“ S tím mají zkušenosti i pracovníci z Armády spásy. Setkávají se s tím, že jejich klienti nerozumějí, jak na tom zdravotně jsou. Bývají ale také svědkem toho, kdy jsou si pacienti vědomi, že je to s nimi vážné a stejně nedbají na doporučení lékařů. Jiným případem byl Honza Badalec, který působil v Pragulicu jako průvodce. „Když zjistil, že má rakovinu, byl nejdřív v šoku, nechtěl si to přiznat. Potřeboval čas se s tím smířit. Brzy ale našel velké odhodlání s nemocí bojovat. Léčbu vzal vážně, ale bohužel den před první chemoterapií upadl do kómatu a zemřel,“ uvádí Jurečková.

Existují případy, kdy nemocnice bezdomovce ošetří, pak je ale propustí. Pavel Pěnkava, sociální kurátor pro Prahu 1, vzpomíná, jak lékaři pomohli jednomu bezdomovci s tím, že se má následně doléčit doma. Dotyčný odpověděl, že jeho domov je v přístřešku pod mostem. Tam se také následně odebral a brzy tam vydechl naposledy. V některých případech nemocnice bezdomovce odmítnou přijmout. „Nechci nikoho obviňovat, vím, že se lékaři snaží dělat svou práci a s bezdomovci to není vždy jednoduché,“ připouští Pěnkava. Je toho názoru, že stát nevynakládá dostatečné prostředky na prevenci, přitom ta by ve finále ušetřila více peněz. Stává se, že se do péče odborníků dostanou bezdomovci až ve velmi vážném stavu. Hospitalizace je pak mnohem dražší, než kdyby se chorobu podařilo podchytit už na začátku. Stát se podle něj v koncepci bezdomovectví zaměřuje hlavně na lidi v produktivním věku a neřeší stárnoucí populaci bezdomovců. „Je potřeba více ambulancí, psychiatrů i zařízení zaměřených na paliativní péči,“ říká.

Dostával tlumící náplasti, které nezabíraly. Čím více trpěl, tím byl podrážděnější až agresivní.

Inka Králová z přímé péče Armády spásy popisuje případ, kdy byl klient v pokročilém stádium rakoviny a trpěl velkými bolestmi: „Neměl možnost paliativní péče, z nemocnice se vrátil na azylový dům a docházel do centra bolesti. Dostával tlumící náplasti, které nezabíraly. Čím více trpěl, tím byl podrážděnější až agresivní. V jednom případě musela zasahovat policie.“ Pro samotné sociální pracovníky to bylo náročné období. Nemohli najít adekvátní zařízení, které by klienta přijalo. V Praze sice funguje Ados – azylový dům s ošetřovatelskou službou. Poptávka je ale mnohem větší a jeho kapacita nestačí.

U lidí bez domova se nedá počítat s tím, že by jim v těžkých chvílích pomohla rodina. Bezdomovci nevědí, kde žijí jejich děti, s bývalými partnery se nestýkají, vazby mezi členy jsou zpřetrhané. Záchranná rodinná síť tu nefunguje, a tak často nedochází ani k poslednímu rozloučení u smrtelné postele. Pěnkava vzpomíná na jednoho umírajícího bezdomovce: „Byl to velmi slušný člověk. Když už byl v nemocnici, nechal si mě k sobě zavolat a ptal se mě, jak to s ním bude po smrti, zda za něj bude muset někdo něco platit. Vysvětlil jsem mu, že pokud si urnu nikdo nevyzvedne, nevznikne nikomu dluh. Ohromně se mu ulevilo. Bál se, že to bude muset platit rodina.“ Pěnkava mu nabízel, že obeznámí někoho z blízkých, jak na tom je, aby za ním mohli přijít. Nejdřív nechtěl. Posléze si to rozmyslel. Ukázalo se, že o kontakt s ním stojí jen jedna z jeho dcer. Než se však stihli spojit, zemřel.

Pokud se podaří dohledat příbuzné, předá se jim oznámení o úmrtí. „Občas se někdo ozve a ptá se, jestli po zemřelém něco nezbylo,“ pokrčí Pěnkava rameny. Postarší pán, který žije na ulici již patnáct let, vypráví: „Měli jsme kamaráda v nemocnici, chodili jsme za ním každý den. Když pak zemřel, najednou byla všude rodina. Nesměli jsme na pohřeb.“ Spolu s přáteli se ale pak dozvěděli, kde je jejich kamarád pochován a mohli tam uctít jeho památku. Na otázku, zda dělají pro své zesnulé přátele nějaký rituál, nejprve nic neřekne, jen vylije trochu piva z plechovky na zem. „Dáme nejdřív napít jim a až pak sobě,“ dodává.

Pavel Pěnkava rád fotí portréty lidí bez domova. Při vánočním setkání pak společně s ostatními vzpomíná na ty, kteří ten rok zemřeli. Kolují fotky, sdílejí se vzpomínky. Minulé Vánoce se hodně vzpomínalo na jednoho bezdomovce, který několik let dobrovolně stříhal ostatní. Za zemřelé lidi na ulici také jednou ročně slouží komunita Sant’Egidio mši. Aby čím dál tím méně lidí bez domova umíralo v anonymitě, vznikla také skupina na Facebooku s názvem Bezdomovecký hřbitov. Cílem je monitorovat úmrtí bezdomovců, protože neexistují žádné statistiky. Dále pak vyjadřovat soustrast nebo sdílet pozvání na poslední rozloučení. I když skupina čítá zatím skromný počet členů, je to krok směrem ke zviditelnění palčivého tématu, které odsouváme.

Možná nás napadne, že bezdomovci žijí příliš odlišným životem. V něčem jsme ale přece stejní. Máme strach ze smrti, z představy, že umíráme sami, nechceme trpět. Toužíme, aby po nás něco zůstalo. Aby za nás někdo zapálil svíčku. Třeba to někdy nevidíme. Dost možná ale všichni v posledních otázkách řešíme to samé.