Odložený smutek

Existuje mnoho důvodů, proč skrývat nebo odkládat zármutek. Do centra úvah se náhle dostanou všechny možné katastrofické scénáře. “Co by si o mně ostatní pomysleli, kdyby věděli o mém vzteku, narcismu, strachu? Opustili by mne v době, kdy je nejvíc potřebuji?” Někteří by se třeba jen ušklíbli, změnili téma nebo řekli tu nesmyslnou frázi “vykašli se na to”. Odkládání zármutku je zjevná obrana. Je to sebedestrukce ve jménu sebeobrany.

Odkládání zármutku je zjevná obrana.

Ale je v tomhle případě obrana opravdu zapotřebí? Rozložil by se člověk po takovýchto reakcích? Stěží. Každý z nás se někdy schovává za lži. Lžeme sobě i ostatním. Důkladné sebezpytování je vždycky bolestivé a znepokojivé. V tomto případě je vědomí sebe sama nepříjemné. Člověk obvykle netouží postavit se sám sobě. Je to náročná a stresující práce. Vyhýbání se sám sobě však lhářovu nejvnitřnější pravdu nezmění. Jak napsal Aldous Huxley: “Fakta nepřestanou existovat jen proto, že si jich nevšímáme.”

Když odkládáme sdělení zármutku, odkládáme i vyléčení. Odložený zármutek je prodloužená bolest. Nemůžeme se zlepšit v něčem, co nikdy neděláme. S odkladem se zvětšuje riziko nemoci. Psychické i fyzické. V jistém smyslu je odložení zármutku jako sebenaplňující se proroctví, protože člověk sám ví, že dělá chybu a škodí si.

Smrt nás však také mění k lepšímu a posiluje nás. Příběh o smrti obsahuje nejen vypravěčovy pocity studu, ale také jeho pozitivní vývoj. Přežil smrt, a to přináší hrdost a úlevu. Utkal se s něčím hrozivým a odvážil se pokračovat dál. Ztráta člověka změnila, ale zároveň potvrdila jeho hodnotu a důstojnost a odhalila jeho sílu. Dosáhl nového stupně zralosti a dívá se na život z nové výšky… a hloubky.

Měníme se všichni. Smrt nás mění doslova. Rozplakává nás. I ty nejsilnější z nás, kteří nikdy nepláčou. Ztráta je nevyhnutelná a vyprávění o ní nesmí být odkládáno příliš dlouho. Je ho zapotřebí. Jenom sdílení přinese skutečnou úlevu. Sdílení je nutné, protože ostatní jsou naším zdrojem útěchy, odvahy, péče a dobrého pocitu. Psycholog J. William Worden píše: “Zármutek je ve skutečnosti společenským procesem a nejlépe se s ním člověk vyrovnává v takovém společenském prostředí, kde se lidé mohou vzájemně podporovat a posilovat ve svých reakcích na ztrátu.“

Rabín Jonathan Sacks doplňuje, že tradiční židovský zvyk truchlení – tvz.  “šiva”, která trvá sedm dní, může obzvláště nápomoci v zármutku v době hned po ztrátě blízkého. “Bolest ze ztráty blízkého na nás silně doléhá a týden šivy, kdy nás navštěvují sousedé a přátelé a kdy skoro nejsme o samotě, nás vrací zpátky k živým a pomáhá spravit zničené vazby vztahů. Šiva je způsob reintegrace, radikální trvání na tom, že smysl nedokážeme vrátit životu sami sebou ani sami v sobě, ale ve společenství s ostatními. V judaismu je peklem nepřítomnost druhých lidí, osamělé uvěznění v sobě samém…truchlení je v judaismu procesem uzdravování ran způsobených utrpením a ztrátou… Zlo v našem životě je pozvánkou k dobru… Ve světě bez utrpení by nikdo nikdy nepřišel nikomu na pomoc, nikdo by pro nikoho nic svého neobětoval. Bez bolesti nelze nic získat.”

(Text jsme převzali z webu www.oktodie.com a redakčně jej zkrátili.)

*Rea Ginsbergová is bývalou ředitelkou Sociálně pracovních služeb a hospicovou koordinátorkou v americkém Baltimoru a Marylandu. *

Článek připravil/a: Redakce Umírání.cz

Seriál Muži v černém

Muži truchlí jinak než ženy. Stydí se plakat, potlačují své emoce, odmítají pomoc psychotrapeuta. Častěji se proto u nich projevují depresivní symptomy. Jejich traumatický zážitek zesiluje i fakt, že jim jejich okolí nedopřává možnost zármutek patřičně projevovat.