Historie a současnost paliativní péče v Česku

Činnost mobilních hospiců teď podrobně zmapoval pilotní projekt, na kterém se podíleli provozovatelé několika hospiců, VZP a Česká společnost paliativní medicíny. Výsledky asi již znáte. Ukázalo se, že umírat doma je pro člověka bezpečné a že se mobilní týmy zvládnou postarat i o těžce nemocné lidi. Ladislav Kabelka z České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP dodává: „Studie prokázala, že jsme schopni udržet doma závažně nemocného člověka i s jeho rodinou takovým způsobem, aby mohl žít a zemřít důstojně, a to lidsky i medicínsky, a že to jsme schopni udělat za rozumné peníze.“

Příslib revoluce

Paliativní péče v České republice prošla během posledního desetiletí obrovským vývojem. Jedna z jeho etap se završila minulý týden, kdy byly ohlášeny nadějné výsledky pilotního programu. Neznamená to, že je „vyhráno“, situaci je třeba vnímat v patřičném kontextu. Spíše než o „revoluci“ jde o její příslib. Přesto jde o zcela zásadní průlom zdejší paliativní péče. Pojďme se podívat, k čemu přesně se zatím došlo, co to znamená do budoucna a jaká cesta k tomu vedla.

Pilotní projekt byl připravován několik let a jako každá zásadní změna nastaveného systému se potýkal s mnoha obtížemi a zdrženími. Do projektu se nakonec zapojilo sedm poskytovatelů mobilní hospicové péče — v Praze, Jihomoravském, Zlínském a Moravskoslezském kraji. Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) jim hradila ošetřovací den. Do programu byli zařazeni především pacienti s onkologickým onemocněním, u kterých se délka dožití odhadovala na 30 dní. Průměrná délka poskytované péče nakonec činila 16 dnů a náklady VZP na projekt činily 12 milionů korun. Ukázalo se tak, že náklady ve srovnání s péčí v lůžkových zařízeních jsou nižší.

Petr Honěk z VZP k tomu dodává: „Pokud to srovnáme s nejbližší péčí, kterou hradíme, což jsou kamenné hospice, tak je úhrada srovnatelná, ale bereme to jako rozšíření palety. Vidíme společenskou poptávku po tom, že si lidé přejí umírat doma mezi blízkými.“ V současné době si lidé domácí hospicovou tedy stále zčásti hradí sami. V sousedních západních zemích (Německo, Rakousko) je situace nepřekvapivě rozdílná. Za paliativní péči tam je nesrovnatelně delší historie. V současné době se tam zdravotní péče hradí ze zdravotního pojištění z 90 %, zbylých 10 % si musí organizace hospicové péče obstarat samy.

Právě VZP byla jediná pojišťovna u nás, která se pilotního programu a financování mobilních hospiců rozhodla účastnit. Ostatní pojišťovny se chtějí s výsledky nejdříve dopodrobna seznámit a poté zváží svou účast v dalším pokračování programu. Snad ne až tak smělým cílem je zařadit mobilní hospice do systému standardní úhrady z veřejného zdravotního pojištění od roku 2018. Jan Švancara z Ústavu zdravotnických informací a statistiky vysvětluje váhání a obavy, které projektu předcházely: „Panovalo podezření, že se pacienti stejně dostanou do lůžkové péče, to se ale úplně nepotvrdilo. I když to byli z velké části onkologičtí, těžce nemocní pacienti, přesto dožívali v domácím prostředí.“ Dalším významným posunem je fakt, že projekt získal podporu i u Ministerstva zdravotnictví. Mluvčí ministerstva Ladislav Šticha říká: „Chceme, aby se pilotní projekt rozšířil a aby se připojily i ostatní pojišťovny.“

Přelomové události

Výsledky pilotního projektu nejsou jedinou letošní přelomovou události na poli paliativní medicíny. Na padesát zdravotnických zařízení se letos přihlásilo o granty na rozjezd paliativní péče v nemocnicích. Martin Loučka z Centra paliativní péče k tomu uvedl: „Považuji to za historický okamžik, dosud se o paliativní péči přímo v nemocnicích příliš nemluvilo.“ Každá nemocnice nebo léčebna dlouhodobě nemocných může získat až dva miliony korun na rozvoj svého oddělení, vytvoření týmu či vyškolení personálu. „Musím říct, že v naší nemocnici jsme se tomuto problému zatím příliš nevěnovali. Teď to vidíme jako příležitost něco udělat,“ řekl primář 1. interní kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Martin Havrda.

Tyto přísliby nespadly z nebe. Stojí za nimi roky postupné práce a nekončící snahy o to, aby se umírajícím v naší zemi dostalo odpovídající péče. Závěr života mnohých z nás je stále zbytečně provázen bolestí, osamělostí, ztrátou důstojnosti a dalšími formami utrpení, jimž by bylo možné předejít. Takřka tři čtvrtiny úmrtí se odehrají v nemocnicích, LDN a domovech důchodců. Méně než jedna čtvrtina úmrtí nastává doma. Moderní paliativní péče se neodvrací od nevyléčitelně nemocných, ale chrání jejich důstojnost a klade hlavní důraz na kvalitu života. Vychází z individuálních přání a potřeb pacientů, respektuje jejich hodnotové priority a chrání právo pacienta na sebeurčení. V neposlední řadě vychází ze zkušenosti, že existuje zásadní rozdíl mezi špatnou a kvalitní péčí o umírající, a že umírání nemusí být provázeno strachem, nesnesitelnou bolestí a nesmyslným utrpením.

Dlouhá cesta

Proč vlastně za vývojem paliativní péče ve vyspělých západních zemích stále tak zaostáváme? Jde o důsledky naší odlišné politické a ekonomické situace, kterou byl vývoj zpožděn až o několik desetiletí. Až začátkem 90. let začaly vznikat lůžkové hospice. Vliv na rozvoj hospicového hnutí měly také různé odborné publikace. Například „Hospice a umění doprovázet“ od Marie Svatošové, zakladatelky prvního hospice v České republice (psal se rok 1995). V roce 2004 byl zřízen samostatný atestační obor „Paliativní medicína a léčba bolesti“. O tři roky dříve vznikl mobilní hospic Cesta domů. Pokud vás zajímá podrobná historie, doporučuji přečíst si tento obsáhlý text, který vyšel k příležitosti výročí 10. let od založení Cesty domů.

Úkolů do budoucnosti je stále spousta. Jedním z palčivých problémů současné paliativní péče je schopnost postarat se o dětské pacienty. Těžké téma, které vyžaduje obzvlášť pozorný přístup. Pomoc umírajícím dětem a jejich rodinám v domácím prostředí nabízí pouze tři instituce, péče také není hrazena ze systému zdravotního pojištění. Celkově jde o téma, které je, bohužel i kvůli strachu o něm vůbec mluvit, na okraji zájmu. První odborná konference k tomuto tématu u nás proběhla až v roce 2014 (na přelomu letošního listopadu a prosince bude další). Budoucnost bude taková, jakou si jí sami vytvoříme. Není to snadná cesta, ale vydat se na ní mělo a stále má smysl. Ostatně jak řekl Albert Schweitzer, německý filosof, etik, teolog a lékař: „Cokoliv můžeš udělat pro druhého člověka dobrého, zůstává.“