článek

Dostat se z té „čekárny“ ven

Jana Ambrožová pracuje několik let jako psycholožka v čerčanském Hospici Dobrého pastýře. Povídali jsme si s ní o tom, jak její pacienti přemýšlejí o umírání a svých posledních přáních.

Jana Ambrožová

Co vás přivedlo k paliativní péči?

Původní profesí jsem ergoterapeutka. Často jsem na rehabilitačním oddělení pracovala s lidmi po cévních mozkových příhodách, úrazech, operacích. Byla jsem v každodenním kontaktu s lidmi, kteří nepoznávali své blízké, nemohli se vyjadřovat nebo nerozuměli tomu, co druzí říkají, učili se znovu pohybovat, měli poruchy paměti. Většinou bylo velmi obtížné je motivovat k návratu do života. Byli depresivní, někteří ztráceli sociální zábrany. Přišlo mi pozoruhodné, jak tyto projevy souvisí s místem poškození mozku a přivedlo mě to ke studiu psychologie. Ke stáži v hospici už pak byl jen krůček. Byla jsem zvědavá.

Na co?

Zajímalo mě, jak to tam vypadá. Jaká je atmosféra místa, kde lidé umírají. Jak vnímají přicházející konec života. A také jsem poznávala své hranice – jaký pro mě osobně kontakt s nimi bude? Jak budou reagovat na mě?

V Hospici Dobrého Pastýře pracujete jako psycholožka několik let. Vaše představy se tedy naplnily?

Vrchovatě. Snažíme se doprovázet lidi v těžkých životních situacích. Být jim nablízku. Nabízet podporu, ale současně profesionální specializovanou péči. Každý člověk je pro nás jedinečný, má svoje vlastní potřeby, přání, svůj způsob seberealizace. Když to zjednoduším, spolurozhoduje o tom, jak se bude léčit, jak stráví den, co bude mít k obědu a kdy se bude umývat. Základem je tělesný komfort nemocného. Pokud by trpěl bolestí, nevolností nebo dušností, těžko by se soustředil na cokoli jiného. Když zvládneme nepříjemné příznaky spojené s umíráním, otevírá se nemocnému prostor pro další potřeby. Ty jsou u každého jiné a my se jim snažíme vyjít vstříc. V rámci týmu se spolu s ním zaměřujeme na psychiku, duchovní potřeby i pomoc v sociální oblasti. Pokud nám kapacity stačí, snažíme se plnit nemocným jejich přání.

Co si vaši pacienti přejí nejčastěji?

Uzdravit se, zastavit nemoc. Přejí si zemřít rychle, usnout a už se neprobudit. Nechtějí být na obtíž. Někdy by rádi zemřeli doma, ale vědí, že to nejde. Oni sami anebo rodina by to nezvládli. Sem tam se chtějí potkat s někým, koho dlouho neviděli a komu mají co říct. Žádná speciální přání, spíš ta běžná, spojená s koncem života.
Vloni jsem třeba vedla pravidelné podpůrné rozhovory s panem V. Byl introvertní, osamělý, trpěl tím, že ho rodina nenavštěvovala tak často, jak by si přál. Musel se díky upoutání na lůžko vzdát svých sportovních zálib, ale sledoval přenosy v televizi. Byl podzim a on byl vášnivým houbařem. Do lesa jsme se díky jeho imobilitě už nedostali, ale přinesla jsem houby a spolu jsme pak ve stacionáři vařili jeho oblíbenou smaženici. Krájel hříbky a lišky, já jsem v kastrůlku míchala a kořenila dle jeho instrukcí.

A mohou si nemocní přát, aby si sebou do hospice vzali svého zvířecího mazlíčka?

Ano, zvířata k nám mohou na návštěvu. Provádíme také andulko- a králíko-terapii. Živí tvorové usnadňují komunikaci i tam, kde už se to běžnými způsoby nedaří. Pamatuju si na paní O., která ležela u nás v hospici poměrně dlouho. Kromě rakoviny měla projevy demence, hlava nefungovala, tak jak očekáváme. Zdálo se, že nerozumí, byla ustrašená, na každý nový kontakt reagovala vyděšeně. Když ji ale navštívila dobrovolnice se psem, paní O. vypadala velmi klidně, psa si hladila, usmívala se. Byly to návštěvy, kdy se úplně uvolnila, doopravdy se na ně těšila a mnohem lépe pak spolupracovala při péči.

S jakou prognózou k vám lidé přicházejí nejčastěji?

Většina lidí má rakovinu v nevyléčitelné podobě. Někdy jsou to ale i nemocní v posledních stádiích chronických onemocnění, trpí srdečním selháváním nebo neurodegenerativním onemocněním – roztroušenou nebo amyotrofickou laterální sklerózou. Nejsme specializovaní na jeden typ nemoci, jsme specializovaní na péči o lidi v posledních fázích různých onemocnění.

Co trápí vaše pacienty po psychické stránce?

Nejhůře se lidé vyrovnávají se ztrátou soběstačnosti a sebeobsluhy. Jsou plně závislí na pomoci druhých. Pak se cítí být zátěží pro okolí, jsou depresivní, ztrácejí naději. Blížící se konec života v nich vzbuzuje úzkost a strach. Z průběhu umírání nebo třeba bolesti. Jsou plní nejistoty. I proto je dobré s nimi hovořit o tom, jak bude pravděpodobně jejich umírání vypadat.
Kromě toho uzavírají celý svůj život, vzpomínají, vynořují se dřívější traumata a konflikty, které je ještě potřeba zpracovat.

Jak přistupujete k těm, kteří ztratili smysl života?

Pokud jsou depresivní a nevidí ve svém životě smysl, nekladu na ně žádné další nároky. Doprovázím je, snažím se pro ně vytvářet prostor, ve kterém mohou být i se svým smutkem, beznadějí, někdy agresí, nechutí, apatií. Kde mohou mluvit o tom, co se v nich odehrává. Podaří-li se mi, aby své negativní pocity ventilovali, uvolní se tak pole pro další práci. A snad i pro motivaci k dosažení malých cílů. Nemocný ví, že se nedokáže uzdravit, ale posadit se do křesla a vyjet do zahrady nebo na koncert do atria se mu podaří. Je obtížné najít to, co toho kterého člověka může povzbudit. Vyhmátnout v jeho životním příběhu to důležité.

Vybavuji si pana N.. Trpěl neurodegenerativním onemocněním, postupně mu přestávaly fungovat svaly. Ležel ochrnutý na posteli, pomalu se zhoršovala jeho řeč. Dorozumívali jsme se na tabulce s abecedou. On v ústech tyčkou, já prstem. Mentálně na tom byl výborně. Byl to relativně mladý muž, dle vlastních slov “v čekárně na smrt”. Byl odmítavý, protivný, naštvaný. Vymyslel tolik věcí, ale žádnou už nedokázal skrz svoje tělo uskutečnit. Technický typ. Přemýšlela jsem, jak mu pomoct se odreagovat a napadla mě imaginace. Bála jsem se, že mě s tím nápadem požene, ale nestalo se. Zavřel oči, slovem jsem ho vedla k relaxaci a popisovala vůně, barvy, doteky, zvuky, atmosféru. Překvapivě se usmíval a společně jsme pak mnohokrát sbírali v jehličím vonícím lese houby, chystali se na ples apod. Dokázal to vnímat, užívat si to. Byla to pro něj jediná možnost, jak se odpoutat od reality a dostat se ven z té „čekárny“. Velkou podporou pro něj byl i kontakt s naší dobrovolnicí, která s ním trpělivě trávila hodiny času.

A co nejčastěji trápí pečující rodinu?

Nejistota. Udělali dobře, že se rozhodli pro lůžkový či domácí hospic? Zvládnou to? Stejně jako nemocný se bojí, stejně jako on se zlobí, stejně tak jsou smutní a bezmocní. Cítí selhání a obavu, že někde pochybili. Někdy mají problém o nemoci a smrti spolu vzájemně mluvit, pak se zamýšlíme nad komunikací, jejím načasování, míře otevřenosti. Ze zkušenosti vím, že pokud má rodina na situaci náhled a dokáže o ní mluvit, připravuje se zvolna na ztrátu a po úmrtí blízkého se s ní snáze vyrovnává.

I v hospici se mnohdy žije radostně

Jak přijali hospic obyvatelé města?

Hospic Dobrého Pastýře v Čerčanech leto oslavil sedm let své existence. Přes prvotní rozpaky a odmítavý postoj části veřejnosti je dnes místem, které je obecně akceptováno a má řadu svých příznivců. Přesto jsou stále lidé, kteří do jeho dveří nevkročí. Vzbuzuje v nich obavy, strach, nechtějí se setkat s vlastní představou bolestného utrpení, kterou o hospici mají. Pokud ji ale překonají, zjistí, že hospic je místem, kde se doopravdy a mnohdy i radostně žije.

Bavíte se o tom někdy s nimi? Čeho konkrétně se bojí?

Zkraje měli obavy, že bude před jejich okny často přejíždět auto pohřební služby. Teď se bojí umírání, bezmocnosti a třeba i pohledu na těžce nemocného člověka bez vlasů, pohublého, nechodícího. Umírání a smrt vytěsňují, vůbec se jimi nechtějí zabývat, dokud se nezačne dotýkat jich samotných nebo někoho z jejich blízkých.

Jak reagují na to, že se snažíte, aby se váš hospic stal i kulturním centrem? Navštěvují aspoň někteří vaši kavárnu a knihovnu?

V kavárně pořádáme čas od času besedy s hosty – navštívili nás např. Jiřina Šiklová, Michal Viewegh; chodí na naše koncerty nebo společná promítání. Návštěvnost těchto akcí není velká, ale jejich pořádání vnímáme jako smysluplné. Krom toho každý rok připravujeme akce většího rozměru – Pouť, Adventní neděli s Betlémským světlem – které se staly už tradičními. Na ně přicházejí i stovky lidí. Přestože jsou pro nás organizačně náročnější, mají příjemnou atmosféru a my sami si je užíváme.

Proměnila vás práce pro zdejší hospic?

Možná některé věci vidím jasněji. Lépe si uvědomuji svoji zodpovědnost za to, jak prožiju právě dnešní den. Vede mě k úvahám, jestli dělám to, co skutečně chci. Učí mě žít tady a teď. A současně otevírá cestu ke smrti, které se jednou nevyhnu. Klade otázky. Není to vždycky snadné, ale pro svůj život to vnímám jako potřebné a vlastně velmi obohacující.

Autor/ka článku:
Ondřej Nezbeda

Jana Ambrožová

Vystudovala ergoterapii na I. LF UK. Poté nastoupila na Rehabilitační oddělení Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze. Zdejší práce ji přivedla ke studiu psychologie na FF UK a stala se frekventantkou psychoterapeutického výcviku v Logoterapii a existenciální analýze. V Hospici Dobrého Pastýře v Čerčanech začala pracovat při mateřské dovolené jako koordinátorka dobrovolníků a později jako psycholožka. Šestým rokem se zde věnuje práci s umírajícími lidmi a jejich blízkými v lůžkovém i domácím hospici.