Primářka Gerontocentra v Praze 8 MUDr. Iva Holmerová pracuje v oblasti, na kterou se mnozí dívají skrz prsty nebo ji v lepším případě nedokážou docenit. Ji to těší a dělá to dobře a já jsem ráda, že si udělala chvilku na rozhovor.

Autorka: eva.zalepova@gmail.com Sociálny pracovník, Nadácia Aspekt, Nitra, Slovensko

Moderná spoločnosť bojuje proti rôznym tabu. Jedno tabu však stále pretrváva, pretože je veľmi pohodlné, a to je smrť. Ľudia neradi pripúšťajú svoju smrteľnosť. Spoločnosť orientovaná na výkon, idealizujúca mladosť si iba ťažko pripúšťa svoju pominuteľnosť. V kontexte úvah o zomieraní a smrti sa nemôžeme vyhnúť ani problematike eutanázie, ktorej korene siahajú hlboko do minulosti ľudstva. Eutanázia sa vo svojej podstate dotýka smrti, ale v konečnom dôsledku vyjadruje postoj človeka k životu. Čoraz častejšie sa stáva kolektívnou spoločenskou dilemou, ktorá sa týka rozhodnutí v otázkach smrti, zdravia a pri telesnom a duševnom postihnutí. Táto dilema zahŕňa každú oblasť nášho života. Eutanázia býva najčastejšie charakterizovaná ako bezbolestné ukončenie života trpiaceho človeka, a to na základe jeho žiadosti alebo predpokladu, že by si to prial. Tento fenomén však zasahuje takmer každú oblasť života, nielen tých, ktorých sa bezprostredne týka, ale každého jedného človeka.

Pavel Vepřek se narodil roku 1953 v Praze. Po gymnáziu absolvoval Fakultu dětského lékařství UK, poté třináct let léčil děti. Nejprve jako pediatr na II. dětské klinice v Praze-Motole, později jako dětský kardiolog v motolském Kardiocentru. Za revoluce byl mluvčím motolského OF. Na počátku devadesátých let začal studovat ekonomii a organizaci řízení v medicíně, studoval v Izraeli a rok v kanadské Ottawě. V roce 1992 se stal náměstkem ředitele pro léčebně preventivní péči ve FN Motol, později jejím ředitelem. Od poloviny devadesátých let píše, přednáší a studuje způsoby, jak zlepšit zdravotnictví jako celek. Založil sdružení Občan, které se snaží napomoci proměně zdravotnictví „zespodu“, tedy skrze aktivní pacienty-zákazníky. Před třemi lety nastoupil do Všeobecné zdravotní pojišťovny jako ředitel pro strategii a rozvoj. Dnes v ní mění zdravotnictví „shora“: vymýšlí projekty, které zkvalitňují komunikaci mezi firmou, lékaři a pacienty; hledá způsoby elektronického předávání dokumentace; zařizuje systém přímého objednávání ke specialistům. Do tohoto projektu s názvem AKORD se zapojila již téměř polovina všech praktických lékařů v zemi. Pavel Vepřek je ženatý, má dvě dcery. Tento rozhovor vyšel 26. 6. 2010 v Lidových novinách.

Těch letošních parlamentních voleb jsem se obával. Aby nám zase někdo nezatnul tipec, abychom neuvázli v bahně „normalizační stagnace“, v marasmu dogmat, frází, klišé a ideologicko demagogických blábolů. Ale snad dobré je to, jedeme dál.

Cesta domů se snaží bořit tabu svázaná s koncem našeho života různými způsoby, oslovovat rozličné skupiny lidí. Jedna z nich, která by mohla ke zlepšení našeho vztahu k péči o umírající lidi přispět, jsou mladí lidé a děti. Letos jsem mnohokrát mluvila se studenty středních a vysokých škol, navštívilo nás i několik tříd ze základních škol. Pro mne osobně to byla velmi milá a povzbudivá setkání. Tak se s několika otázkami, které mne při nich napadaly, obracím dnes na paní Kláru Laurenčíkovou, vrchní ředitelku odboru speciálního vzdělávání MŠMT - a zároveň budoucí maminku.

Společenství Androméda pracuje na výstavbě hospice u Rakovníka. Než se mu to podaří, poskytuje pečovatelské a jiné služby seniorům a pořádá různé akce. Paní Lenka Petříčková popisuje, jak nápad hospice vznikl a jak se práce vyvíjí. Přejeme hodně sil a energie.

V „nekonečném seriálu“ úvah souvisejících tak či onak s posledními věcmi člověka nelze se zděšenou pokorou znovu nezmínit katyňské tragédie. Tu letošní dubnovou i onu z roku 1940, kdy Rusové popravili (masová vražda) kolem 22 000 internovaných příslušníků polských elit – důstojníky, lékaře, učitele, vyšší správní úředníky – jako cílevědomou součást plánované bolševizace a rusizace svého západního příhraničí, své toužebné sféry vlivu a kýžené součásti expandujícího sovětskoruského impéria.

Cesta domů tento měsíc vydává malovanou dětskou knížku Když Dinosaurům někdo umře. Měla by pomoci dětem a jejich rodičům umět spolu mluvit o tématu smrti a umírání, o životě, o slavení, o smutku, vzpomínání. Tak jsem se na květnové popovídání chtěla vypravit za někým, kdo dětem a rodičům rozumí, pracuje s nimi, přemýšlí o nich. Vydala jsem se za Martinou Pojarovou, jejíž pohled na to, co je domov jako prostor nejen pro život, ale i pro rození a umírání, mne moc zajímal. Martina Pojarová je maminkou tří dětí, mnoho let vedla Rodinné a kulturní centrum Nová Trojka a nyní na několik let přesídlila do Izraele, kde je její muž diplomatem.

Tento článek byl otištěn 11. února 2010 v The Bulletin (www.bendbulletin.com). Dr. Laura Mavity z nemocnice Sv. Karla v Bendu (ve státě Oregon v USA) patří k rozšiřující se skupině odborníků na paliativní péči – a její práce přináší výsledky.

Lékaři pomáhají pacientům, kteří mají nádor. Jenže pomoc potřebují i jejich blízcí. Ani zdraví lidé se s nemocí v rodině mnohdy nedokážou srovnat. Pomoci jim může karlínské sdružení Amélie.