V jednom krajském městě Česka žije louzr, nýmand, outsajdr, santusák, vágus, vagabund, povaleč, bufeťák, ochmelka, houmlesák - bezdomovec.

Olga Sommerová – většina z vás si asi vybaví nějaký její dokumentární film. Myslím, že mezi nimi není jediný s banálním tématem – vždy se režisérka vydává do vod spíš rozbouřených, do hor strmých, do počasí nejistého. Ale zároveň s každým filmem nám do života přinese nějakou jiskřičku světla či naděje. I s námi kdysi chodila po cestách domů a snažila se zprostředkovat konání několika nadšenců, kteří nabízejí možnost dobrého umírání. Její pochopení a zápal nám byly velkou posilou. Tak jsem ji k nám dnes pozvala na kus řeči, opět samozřejmě o našem starém známém tématu a se známou nadějí, že vám spolu přineseme kousek světla.

Francie zavede peněžní dávku k neplacenému volnu pro ty, kdo pečují o blízké před smrtí. Čechům by stačilo i to volno.
„Je to uznání pro milující na sklonku života ve společnosti, v níž smrt ztratila rodinný charakter.“ Jean Leonetti, francouzský poslanec

Zkušenosti s hospicovou a paliativní péčí v ČR pomalu narůstají. Kdo z lékařů chce, může na kterémkoliv oddělení, v jakékoliv specializaci využívat při svém léčení paliativní informace z odborných publikací či kurzů. „Síť hospiců“ již nashromáždila dostatek provozních zkušeností. Možná přichází čas na systémové nabídnutí paliativních programů (režimů) i v nehospicových zařízeních. Jde zvláště o zařízení tzv. následné péče s násobně vyšší letalitou než v nemocnicích, možná také o některé ústavy sociální péče se seniorskou klientelou, o běžná nemocniční oddělení – aby neodvratně umírající lidé mohli v klidu, důstojně, s nejmenší možnou mírou utrpení zemřít tam, kde si přejí, kde jsou zvyklí, bez obtěžujícího převážení, bez trýznivého, samoúčelného diagnostického upřesňování, zato za zvýšené laskavosti a vstřícnosti včetně neomezovaného kontaktu s rodinou.