Budoucnost

Budoucnost můžeme vnímat jako hrozivou a nesnesitelnou, protože od nás odešel člověk, který dával naší budoucnosti smysl.

Nyní se vynořují otázky a myšlenky:

> Jak to bez něj dokážu? Co teď ze mě bude?

> Dělám si starosti kvůli dětem a také kvůli penězům.

> Tolik věcí se budu muset naučit dělat sám.

Takové a jiné otázky vystupují někdy ve stísňujícím množství. Ze­siluje je ještě pocit, že nechceme vůbec žádnou budoucnost.

V podobných chvílích může pomoci:

> mluvit s lidmi o svých obavách

>  uvědomit si, že smutek a bolest se s časem mění, ale času je často potřeba velmi mnoho

> zjištění, že jsme získali nečekanou vnitřní sílu

> zkusit žít vždy od jednoho dne k druhému

> dělat a řešit jedno po druhém

> připustit, že všechno se nemusí vždycky podařit, že smíme dělat chyby

> pocítit, že zemřelý je nám nadále vnitřně blízko a pomáhá nám

Když nebudeme budoucnost vidět jako tíživé břemeno, ale bu­deme jí každý den znovu vycházet vstříc, potom nám pomůže při­nést i smíření a potkat novou naději.

A smutek se stále vrací…

Často si říkáme, kdy už to konečně přejde. Zármutek přetrvává, stává se pomalu součástí našeho života a my se měníme s ním.

Obzvlášť bolestné jsou sváteční a slavnostní dny. V nich se ozývá ztráta zase s intenzitou, která námi otřese. Pro mnohé byl první rok smutku se všemi svými „výročími“ opravdu nejtěžším rokem, pro­tože s každým takovým dnem přišlo množství vzpomínek, krásných a bolestných. Jsou to jednak velké svátky jako Vánoce, Velikonoce, narozeniny… A pak dny nebo týdny spojené se vzpomínkami jako prázdniny, výročí seznámení, den úmrtí, den pohřbu…

Někdy pomáhá takové dny také zvláštním způsobem prožít, např. o samotě se něčím zabývat a myslet přitom na zemřelého nebo popro­sit přátele a blízké, aby k vám tento den přišli. Často bývá taková výměna a oživení vzpomínek hlubokým zážitkem, který obohatí všechny zúčastněné.

Co nám vlastně zůstalo?

Někdy můžeme zkusit zemřelému říct: „Ty jsi zemřel. Chtěl bych za tebou, ale ještě tu musím žít.“ Naučíme se tak sami přijímat život jako dar. Co přetrvává, jsou naše vzpomínky a náš vnitřní vztah k zemře­lému. Tím, že byl součástí našeho života, nám mnoho dal, mnohé nám umožnil, díky němu jsme se mohli rozvíjet. To nám zůstává a může to v nás dále růst.

Někdy také pociťujeme, že nyní po jeho smrti objevujeme nové a jiné rozměry našeho života. Je to často bolestné poznání, ale může posílit naši odvahu k novým cestám. Přes všechen smutek a beznaděj nám zůstává pocit vděčnosti za to, že druhý byl přítomen v našem životě a šel s námi společný kus životní cesty, nebo že jsme jej vůbec mohli poznat.

Pustit se znovu do života potřebuje čas, mnoho času. Dopřejme si jej. A jestli máme pocit, že jsme nikdy netruchlili právě popsaným způsobem, i to je zcela v pořádku. Jdeme svou cestou, svým způso­bem a ve svůj čas.

zpět: V době zármutku