Poslední dny a týdny

Čas umírání může být pro příbuzné a přátele odcházejícího člověka dobou krize, strachu a nejistoty, ale i časem velmi důležitým. Chtěli bychom vám pomoci, abyste s případnými pochybnostmi a nejistotou nezůstali sami.

Poslední dny a týdny

V době, kdy umírá někdo z našich blízkých, nás tíží mnoho otázek. Mezi nimi třeba tyto:

Každý jde blížící se smrti vstříc svým vlastním způsobem a vtiskuje tak svému umírání jedinečnost. Smrt je tak jedinečná, jak jedinečný je každý člověk. A tak se může stát, že se s příznaky, které zde popisujeme, vůbec nesetkáte nebo se setkáte jen s některými.

Pro mnohé je velmi těžké odtrhnout se od svého těla; potřebují měsíce péče a ošetřování. Pro jiné to může být nesrovnatelně lehčí. Je důležité, abyste umírajícímu člověku ponechali čas, který potřebuje, aby šel vlastní cestou svého umírání. Může to být někdy pro vás bolestné a těžké, protože cítíte, že byste umírajícímu přáli jinou a lehčí cestu.

Ale doprovázející nejsou ti, kteří mu ji mohou nabídnout nebo ji měnit. Jejich úkol je jiný: jsou – musí být – stále připraveni přijímat právě ten způsob, který si umírající člověk pro sebe zvolil. Měli by být vnitřně připraveni jít s ním, i když to vůbec jejich vlastním představám neodpovídá. Je to jeho umírání. A ani my nevíme, jak touto cestou sami jednou půjdeme.

Změny prožívání

S blížící se smrtí člověk samotný a jeho prožívání prochází řadou různých změn. Respektujte je, i když to pro vás může být někdy těžké.

Odpoutávání a obracení dovnitř

V této době má umírající člověk stále méně tělesné energie. Stahuje se z vnějšího světa, spí více nebo hodně odpočívá. Nemá už zájem o knihy, noviny ani o televizi. Dokonce nestojí už ani o lidi, které dříve vyhledával a s nimiž mu bylo dobře. Už si nepřeje, aby přicházeli sousedé nebo známí. Chtěl by mít okolo sebe už jen několik důvěrných přátel. A někdy chce zůstat úplně sám. Je to doba, ve které se člověk odpoutává ode všeho, co se děje venku, a obrací se dovnitř.

Ve snech, v polospánku i v bdění se ohlíží za svým životem a bilancuje. Někdo koná tato ohlédnutí v tichosti, zcela sám pro sebe, někomu zase pomáhá tichá spoluúčast jiné osoby. Její přítomnost mu přináší možnost setkat se se svým životem, se svými vzpomínkami. Nabídněte tedy tichou účast, která mu umožní nechat vzpomínky vstupovat a vystupovat. Může se také stát, že umírající právě v tuto dobu objevuje ve svém životě nové souvislosti, řád a smysl. Události ukazují jedna na druhou a staré radosti i staré viny mohou dostat nový význam.

Spánek a bdění

Umírající obvykle víc spí, než je vzhůru. Někdy to navenek vypadá, jako by stále jen spal, ale často v tomto čase zpracovává mnoho důležitých věcí. To je třeba si stále znovu uvědomovat, respektovat, nesnažit se ho „budit“, ale být mu tichou oporou.

Ticho

Člověk se obrací do nitra a má tudíž menší potřebu mluvit. Slova ztrácejí svou důležitost. Být potichu je smysluplnější. Když jako doprovázející přistoupíte na tichou spoluúčast, můžete poznat něco z léčivé síly ticha.

Čas

Pro umírajícho zaniká pojetí času tak, jak jej znal z dob, kdy byly jeho dny naplněny aktivitou. Někdy se tato změna pojí s pocitem nejistoty a stává se zatěžující. Umírajícímu vyvstávají otázky jako: Kolik času mi ještě zůstává? Půjde to takhle ještě dlouho? Musím ještě dlouho trpět? Jak dlouho budu ještě svým milým na obtíž?

Doteky

Někdy by chtěl umírající člověk cítit lehký dotek vaší ruky, chtěl by pociťovat tělesnou blízkost jiného člověka. Jindy mohou doteky působit rušivě. Pokuste se vycítit, co je mu příjemné, můžete se i zeptat. Nechápejte odmítání nebo odstup jako znamení nedostatečné lásky. Umírající člověk je zaměstnán obvykle sám sebou a svým životem a vy jej jen něžně, někdy zblízka a někdy více zpovzdálí, provázíte. Přemýšlejte i o tom, jak on ve svém životě blízkost ostatních vnímal, jak své city vyjadřoval, jak stonal i jak překonával bolesti a nesnáze. Možná vám to pomůže k tomu, abyste mu lépe porozuměli a uměli být blízko tak, jak on si přeje.

Neklid

Umírající člověk je v některých chvílích či dnech neklidný. Stává se, že sebou na lůžku hází, dělá bezcílné pohyby rukama nebo nohama, snaží se odejít nebo bez viditelného důvodu škube prsty. To jsou také znamení, že ztrácí spojení s tímto pozemským světem. Když sedíte klidně na jeho posteli a dáváte mu tím najevo, že není sám, může se uklidnit. Nesmíte si ale vyčítat, když to nepomáhá. Neklid lze léčit i pomocí léků, jen je třeba nezapomínat na snahu o porozumění umírajícímu, který se chystá k velkému odchodu svým jedinečným způsobem. Nezasahujte zbytečně, příliš jej nerušte, méně může být více.

Jeden nebo více dní před smrtí vzniká někdy v umírajícím člověku poslední vzepětí všech sil. Přestože skoro stále spal a nekomunikoval, je náhle zcela bdělý, při jasném vědomí, zapojuje se do života, přeje si určitá jídla nebo se snaží ještě jednou se posadit nebo postavit. Využijte tento čas ke splnění jeho přání, nebojte se porušit dietu, povídejte si s ním a rozlučte se. Je dost možné, že právě tyto chvíle vám pak později pomohou zaplašit pocity osamění a zoufalství.

Tělesné změny

Tělesné obtíže provázející umírání – především bolest – se dají účinně léčit. Dobrá péče o tělo může významně ovlivnit prožívání posledních dní.

Bolest

Dnes je možné zajistit skoro pro všechny lidi v poslední fázi života prostředky zmírňující bolest. Léčba bolesti opioidy umožňuje většinou osvobození od bolesti při zachovaném vědomí. Je třeba překonat strach z morfia a dalších opioidů, který je široce rozšířen. Moderní léčba bolesti tyto léky používá s jasným cílem: zachovat co nejvyšší kvalitu života umírajícího až do konce. Lékaři vzdělaní v paliativní péči s těmito léky dokáží zacházet velmi citlivě, vyvažují jejich účinek proti bolesti s nežádoucími účinky (dočasná spavost, zácpa apod.), a pokud bolest odezní, mohou bez obtíží tyto léky zase vysadit. Uvědomte si, že umírajícímu zbývá krátký čas a zaslouží si jej žít bez bolesti, která by jej vyčerpávala.

Péče o pokožku

Jak z lékařského hlediska, tak také ke spokojenosti nemocného je důležité, aby byla maximální pozornost věnovaná pokožce umírajícího, aby bylo zajištěno vhodné polohování. Je dobré střídat polohu na boku a zádech, vždy ale jen tak často, jak je nemocnému příjemné. Pokud se sám neudrží, je možné jej šetrně vypodložit, aby setrval v požadované poloze na boku. Dbejte na to, aby riziková místa, ohrožená vznikem proleženin, byla chráněna před tlakem vypodložením měkkými polštáři nebo molitanovými podložkami. Všechno dělejte po dohodě s nemocným, aby se mu leželo dobře a časté polohování jej nevyčerpávalo a nepůsobilo mu bolest.
Pokožku nemocného udržujte čistou a suchou, hlavně v místech, která jsou pocením a nebo jinými sekrety ohrožena. Je to například oblast genitálií, místa pod prsy a jiné kožní záhyby. Pokožka pravidelně ošetřovaná a chráněná vhodným krémem je odolnější proti vzniku proleženin, otlaků a opruzenin.

Teplota

Mění se tělesná teplota: ruce a nohy mohou být studenější kvůli zhoršenému prokrvení. Můžete zkusit udržet tělesnou teplotu použitím ponožek nebo ohřívacích lahví. Pokud umírající má naopak vyšší teplotu, potom jsou příjemné slabé přikrývky nebo jen prostěradlo či samotný povlak. Někdy může udělat dobře studený obklad na čelo nebo do třísel. Horečka v tomto stádiu bývá známkou selhání termoregulačního centra, ne zápalu plic či nějaké jiné infekce.

Dech

Často se mění dech: může být rychlejší, velmi povrchní (až 40 dechů za minutu) nebo mnohem pomalejší, s dlouhými přestávkami mezi nádechy, kdy se stále znovu zdá, že je to nádech poslední. Někdy umírající hlasitě vzdychne při výdechu. Dech také může být zcela nepravidelný. V hrdle může vzniknout chrčení nebo „kloktání“ v důsledku vyměšování hlenů, které už nemocný nemůže vykašlat. Pro vás to může být velmi nepříjemný zvuk, protože máte pocit, že se umírající každou chvíli udusí. Je však důležité vědět, že vám je to daleko nepříjemnější než jemu. Jeho to většinou neobtěžuje, můžete se o tom přesvědčit z jeho jemných náznaků. Pokud jej něco trápí, třeba bolest, poznáte to podle mimiky či drobných gest. Změny dechu přicházejí a odcházejí. Člověk může poměrně dlouho dýchat tak, jako by každý dech byl poslední.

Obvykle může být pro umírajícího ulehčením, když mu zvýšíte polohu hlavy nebo horní části těla či jej otočíte na bok. Hlava by neměla být v záklonu. Pomůže také, když zajistíte dobré větrání místnosti a vlhčíte vzduch.

Pro doprovázející může být bolestné a znepokojivé, když nasloucháte nepravidelnému dýchání. Důležité je, abyste sami zhluboka a pravidelně dýchali a občas opustili místnost, abyste nabrali síly. Snad vám může v této souvislosti pomoci srovnání s porodními bolestmi a zvláštním způsobem dýchání, které používají ženy při porodu, aby si ulevily.

Komunikace s umírajícím

Umírající ztrácí spojení s přítomným světem. Někdy nepoznává své blízké, může se zdát, že mluví z cesty. Nesnažte se mu vymluvit jeho novou realitu, ale naopak se do ní zapojte.

Umírající někdy nerozeznává přítomné osoby, což pro ně může být velmi bolestné. Je důležité, abyste si uvědomovali, že se nejedná o známku odmítnutí, nýbrž o to, že umírající ztrácí spojení s naší realitou. Také se stává, že mluví k Bohu nebo o událostech a o lidech, které neznáte. Někdy vidí také osoby, které už zemřely, a mluví k nim, cítí se jimi odváděn. Je důležité nesnažit se vymlouvat mu jeho realitu nebo odhánět mu ji jako halucinace, ale zapojit se do jeho světa a naslouchat mu. Může vám to rozšířit pohled na váš vlastní život a ukázat doposud nepoznané způsoby komunikace. Může vás velmi obohatit, když se budete snažit porozumět způsobu, jakým vám umírající sděluje svá přání.

Je také velmi důležité, abyste pozorně naslouchali sami sobě. I nevyslovená výčitka jako: Obětuji se pro tebe, Dělám to všechno pro tvé dobro, Ty bys to pro mne v životě neudělal…dokáže ochromit tichou a obohacující účast při umírání blízkého člověka.

Velikým a často velmi těžkým úkolem doprovázejícího je nepodlehnout pokušení rozhodovat za nemocného. Chcete jej ochránit například před pravdivou informací o jeho nemoci a o tom, že se blíží smrti. Věřte, že ať se ptá jakkoli oklikou, chce pravdu znát a nechce být okolím klamán. Naslouchejte jeho tichým, nesmělým a někdy velmi nepřímým otázkám a nic neskrývejte. Na otázky odpovídejte pravdivě a bez vyhýbavých odpovědí. Člověk, který je na konci života, tuto skutečnost většinou velmi dobře tuší a pokud se tváříte, že to není pravda a on bude přece „ještě dvacet let tady“, tak jej jenom vrháme do osamělosti, z další komunikace se stáhne a na vyrovnávání se s blížící se smrtí bude úplně sám. Úkolem dorpovázejícího je jít s ním poslední část cesty, podpírat jej, podat vodu. Teď již není čas si vzájemně cokoliv nalhávat, ale pravdivě spolu projít a prožít chvíle, které vám zbývají.

Blízkost smrti se hlásí různě. Někdy umírající vypráví, že se mu zdálo, že už zemřel. Někdy se naléhavě ptá, zda je živý, nebo už mrtvý. To všechno je normální. Jedním z poměrně častých projevů je tzv. „balení kufrů“. Je naplněno někdy až úporně prosazovanou touhou odjet, konkrétní potřebou sbalit se na cestu, ukončit rozdělané věci. Pomozte v takových chvílích skutečně věci uzavřít, vztahy završit, rozloučit se. Někdy umírající potřebuje, abyste jej opravdu propustili, dovolili mu odejít. Řekněte mu, že jej máte rádi, poproste o odpuštění, odpusťte. Ale nebojte se říci i to, že jej nedržíte, že může jít. Je to někdy velmi bolestné, ale on často čeká na vaše ujištění, že to bez něj zvládnete. Rozloučení může přinést pokoj jak jemu, tak vám. Umírající se často upokojí a pak odchází snáze. Vy se snadněji vyrovnáte s jeho odchodem.

Jídlo a pití

Spolu se vším ostatním se mění i přání umírajícího v souvislosti s jídlem a pitím. Prvního se nedožaduje téměř vůbec, druhé naopak často velmi potřebuje.

Jídlem dodáváme svému tělu energii. Jíme, abychom žili. Když tělo začíná umírat, pak je zcela přirozené, že už nechce přijímat potravu. Pomalu se mění stravovací návyky. Už nic nechutná, chuť přechází. Tekuté stravě je dávána přednost před pevnou. Nejprve se vynechává maso, potom také zelenina a jiné těžko stravitelné pokrmy, nakonec i měkčí potraviny. Umírající prostě nechce už nic jíst. Pro příbuzné je těžké respektovat toto přání. Mnohé tíží myšlenka: Nenechám přece tatínka umřít hlady! Vždycky tak rád jedl, co jsem uvařila, a teď jej nepotěší ani jeho nejoblíbenější jídlo!
Konfrontuje nás to těžce s vlastní bezmocností a s přicházející smrtí: Vždyť zemře, když nebude nic jíst! nebo: Takhle bez jídla to půjde ještě rychleji, musí přece bojovat! Je tak unavený určitě proto, že nejí! Už jej nedokážu přesvědčit, je to má vina, že je tak slabý!

Postavte se těmto pochybnostem a dotírajícím otázkám. Uvědomte si, že v tomto období života je zcela přirozené nejíst už nic. Tělesná energie, kterou dostáváme prostřednictvím jídla, už není potřebná. Umírající teď potřebuje jiný druh energie. My příbuzní se musíme pokusit jej neobtěžovat a řídit se podle jeho přání. Vězte, že jinak mu svými necitlivými, byť dobře míněnými snahami působíte utrpení.

V tomto posledním období ale může mít umírající velkou potřebu pít. Když už nemůže pít pomocí šálku s hubičkou, zkuste mu podat do úst malé množství vlažné tekutiny čajovou lžičkou. Můžete zkusit brčko, kojeneckou lahvičku či láhev od minerálky s vysouvacím uzávěrem. Pokud už nemůže umírající tekutinu polykat, zvlhčujte mu opakovaně ústa, např. ledovými kostičkami z čaje nebo ananasové šťávy. Někdy lze otírat rty navlhčeným čistým kapesníkem, ze kterého může případně sát.

Často příbuzní žádají v tomto posledním období lékaře, aby umírajícímu dal infuze, aby neměl žízeň. Je třeba vědět, že v bezprostřední blízkosti smrti je takový postup nežádoucí, necitlivě zasahuje do přirozeného „odcházení“ těla a může nemocnému přitížit, způsobit otoky, ztížit dýchání a přivodit zmatenost. Infuze nesníží pocit žízně, snížit pocit žízně dokážeale péče o dutinu ústní a její zvlhčování. Někdy to dokáže samotný pocit chladu v ústech: osvědčuje se cucání malé kostičky nebo kuličky ledu vyrobené z čaje nebo šťávy.

Poslední chvíle

Momenty bezprostředně před smrtí mají svá specifika. Často můžeme pohledem či pohmatem pozorovat zřetelné změny. Někdy přichází kóma a také momenty klidu a pokoje.

Kóma

Někteří lidé upadají v posledních dnech do kómatu. Z mnohých výpovědí lidí, kteří byli klinicky mrtvi a zase se vrátili k životu, víme, že člověk, i když není z našeho pohledu při vědomí, všechno slyší. Sluch je poslední smysl, který mizí. Mluvte proto v přítomnosti umírajícího tak, jakp byste u něho nebo s ním mluvili, kdyby byl při vědomí. I když je zdánlivě v hlubokém bezvědomí, slyší nejspíše všechno, co říkáte. Jestli mu chcete ještě něco důležitého sdělit, udělejte to. V žádném případě není nikdy pozdě vyslovit „odpusť mi“ nebo „miluji tě“ nebo cokoliv, co jste mu vždycky chtěli říct. Není na místě se ptát, vyčítat či prosit, aby neumíral. Důležité je, abyste sami byli vnitřně zcela klidní. Až do konce jej doprovázejte tiše a pozorně, někdy právě jen prostým společným dýcháním.

Příznaky blížící se smrti, které mohou, ale nemusejí nastat:

  • Oči jsou otevřené nebo polootevřené, ale ve skutečnosti se nedívají. Jako by se dívaly do dálky, upřeně do jednoho místa.
  • Chladnoucí ruce a nohy nebo naopak horečka.
  • Ústa jsou otevřená.
  • Spodní strana těla, nohy, kolena a ruce se tmavěji zbarvují.
  • Puls slábne.
  • Mění se frekvence a hloubka dechu.
  • Zornice reagují stále méně na působení světla.
  • Umírající se stává nezúčastněným a nereaguje už na své okolí.

Smrt přichází, když ustávají údery srdce a dýchání. To, co někdy považujeme za poslední výdech, může být ještě dokončeno jedním nebo dvěma výdechy až vzdechy v delším intervalu.

Ať už člověk své umírání přijímal nebo nepřijímal, často přichází před smrtí okamžik, ve kterém nachází pokoj. U někoho je tato tichá spokojenost znatelná už dlouho předtím, jindy nastupuje tato změna teprve v posledních okamžicích. Je to změna, kterou si neumíme vysvětlit, jen ji tušíme z obličeje zemřelého. Proměna, která zúčastněné pozvedne nad všechny prožité strachy a pochybnosti. Vždyť umírající právě prošel různými boji, opuštění těla bylo nevyslovitelně těžké, a nyní leží se spokojeným výrazem ve tváři. Někdy se rozlévá tento vyrovnaný výraz po tváři až při příchodu smrti a je patrný teprve dodatečně, z klidného výrazu, ba někdy i úsměvu zemřelého.

Někteří příbuzní mají pocit viny, jestliže nebyli v okamžiku smrti u umírajícího, protože třeba telefonovali, připravovali něco k jídlu nebo museli odcestovat. Mají potom pocit: Teď jsem druhého nechal napospas, právě v nejdůležitější chvíli jsem ho nechal samotného. Proč jsem jen tady nezůstal? Proč jsem to nepředvídal? Zkušenost ukazuje, že umírající často odchází, když je sám. Snad je tak pro něj lehčí odloučit se od světa a od milovaných osob. A navíc znovu je třeba si připomenout: Okamžik smrti, to je okamžik jeho přechodu. Někdy je nám dáno být při tom a díky tomu vytušit něco z „druhého břehu“, někdy se musíme smířit s rolí průvodce, na kterého jeho vlastní loučení se světem teprve čeká.

Bezprostředně po smrti

I chvíle po smrti našeho blízkého mají svůj řád, kterého se můžete držet – ten se týká jak péče o tělo zemřelého, tak způsobu, jak se se zemřelým těsně po smrti rozloučíte.

Chvíle ticha

Nebuďte hned aktivní. Nechte na sebe působit ticho a výjimečnost takové situace. Nechte své pocity přicházet a projevit se. Věnujte se tomu, co pokládáte za případné. Můžete rozsvítit svíčky, otevřít okno, pustit tichou hudbu, číst z knihy potichu nebo i nahlas, uvařit s přítomnými čaj a posedět, vzpomínat a děkovat.

Někteří by se třeba rádi modlili. Děkujme Bohu za setkání s tímto člověkem a za to, že milovaný člověk je nyní volný, zbavený svého utrpení. Odpouštějme nebo prosme za odpuštění.

Poslední úkony

Pokud jste sami, může se stát, že vám je nepříjemné osamocení s mrtvým tělem. Nestyďte se někomu zavolat a požádat jej o pomoc – některému z přátel nebo někomu, kdo už se setkal s umíráním a se smrtí. Neváhejte ani tehdy, je-li to uprostřed noci, jistě se setkáte s pochopením. Někdy může být dobré si takovou pomoc domluvit předem.

Kontaktujte potom lékaře, aby vystavil list o prohlídce mrtvého. Pokud je to v noci, můžete klidně počkat do dalšího dne, nejsou žádné lhůty, které by nás zavazovaly a nutily k jakémukoli spěchu. Bývá nejlepší zavolat pak přímo praktickému lékaři zemřelého, který přijde konstatovat smrt. Teprve poté zavolejte pohřební službu, kterou si sami vyberete.

Podrobný návod, jak postupovat při úmrtí v domácnosti

Úprava těla

Někteří lidé mají strach hýbat mrtvým tělem. Není třeba se ničeho bát, zemřelému již neublížíte. V první hodině, před vznikem ztuhlosti, je lehčí mrtvé tělo srovnat. Zacházejte s ním s pozorností a s úctou.

Přitom lze doporučit:

  • Po smrti položte zemřelého na záda do vodorovné polohy, bez polštáře nebo jen s malým polštářkem pod hlavou.
  • Zavřete opatrně oční víčka, eventuálně položte navlhčený tampónek na asi 1 hodinu na oční víčka.
  • Pokud jsou ústa nepřirozeně vpadlá, nasaďte opatrně zase zubní protézy do úst. Zdá-li se vám to příliš násilné nebo nepříjemné, nemusíte to dělat.
  • Aby ústa zůstala zavřená, můžete srolovat malý ručník a položit jej pod bradu, někdy jde bradu podvázat obvazem nebo šátkem

Pokud si to přejete, můžete tělo milovaného člověka umýt, a tak se s ním naposledy rozloučit. Buďte si vědomi toho, že konáte spíše obřad než důkladnou hygienu, a konejte tuto očistu klidně a jemně. Někdy dochází ještě k mimovolnému vyprázdnění, a proto je vhodné po umytí dát čistou plenu, která zůstává pod oblečením.

Není nezbytné zvlášť oblékat zemřelého k pohřbu, ale můžeme to učinit, přejeme-li si to. Zvolme takový oděv, který zemřelý rád nosil a který mu padne, nebo takový, jaký by on sám rád měl na sobě. Pokud nemocný během nemoci hodně zhubl a všechno oblečení je mu veliké, nebojme se ho založit pomocí pár stehů nebo jenom zavíracím špendlíkem.

Rozloučení

Upravme pokoj, odstraňme léky a ošetřovatelské pomůcky.
Zapalme svíčky. Můžeme na mrtvé tělo položit čerstvé květiny. Jejich rozvité i uvadlé květy jsou symbolem pomíjivosti viditelných projevů života.

Dopřejme si čas k rozloučení. Posaďme se vedle lůžka a pokusme se vnitřně se uklidnit. Když pozorujeme obličej zemřelého, můžeme sledovat, jak mizí všechno napětí a vyzařuje pokoj. Jestli chceme, mluvme se zemřelým, doprovoďme jej svými myšlenkami na jeho pro nás neviditelné cestě. Nechme vynořit se vzpomínky na společná setkání. Bděme u opuštěného těla.

Zemřelého můžeme ponechat ještě chvíli v bytě, abychom měli čas se rozloučit, nebo aby se mohli rozloučit i přátelé. Pro přátele, kteří bydlí daleko a nemohou přijet rozloučit se osobně, je mnohem hůře pochopitelné, že milovaný člověk zemřel. Zdá se to neskutečné. V takovém případě pomáhá, jestliže zemřelého vyfotografujeme. Přinese to uklidnění a ujištění, že opravdu zemřel.
Vyrozumějme pohřební službu. Můžeme si ji vybrat a zavolat sami, lze to učinit i nějaký čas před smrtí. Je dobré se seznámit s nabídkou a kvalitou služeb. Pokud zemřel náš blízký v nemocnici a odvezla jej pohřební služba jiná, než kterou si přejeme, máme právo si pohřeb objednat tam, kde chceme. Volba závisí pouze na nás.

Období smutku

Když pomine zařizování kolem pohřbu, nastane období velké samoty, opuštěnosti, únavy a truchlení. V tomto období je dobré vyhledat pomoc lidí, kteří takovou zkušeností prošli, nebát se zeptat odborníků, najít vhodnou literaturu. Někde také existují svépomocné skupiny pozůstalých, kde člověk může reflektovat své truchlení snáz než se svým nejbližším okolím, které nechce svou bolestí zatěžovat.

Co prožívají pečující?

Péče o umírající přináší řadu pocitů a situací, které mohou být velmi vysilující. Doprovázející by neměli zapomínat na svoje potřeby a umět si říct o pomoc.

Nejistota

Příbuzní a přátelé umírajícího si kladou otázky: Jak dlouho mám tu tíhu ještě nést? Jak dlouho to ještě vydržím? Nebo také: Kdy bude konečně milovaný člověk zbaven svého utrpení? Nejsem bezcitný, když už mu přeji smrt?

Myšlenky, které vás možná děsí, jsou ale zcela pochopitelné a normální. Je důležité, abyste také pečovali o sebe, abyste si našli čas pro přátele, abyste načerpali nové síly k další péči a doprovázení.

Starosti

Když budete směřovat svými myšlenkami příliš daleko do budoucnosti a dělat si starosti, jak dlouho to ještě můžete unést, bude vás to víc zatěžovat, než když budete žít přítomností. Přítomný okamžik snášíme lehčeji, než když přemýšlíme nad nejistou budoucností. Takové úvahy nám sílu spíše berou.

Doprovázení v době umírání vás může dostat na hranice vlastních sil. I když většinou zjistíte, že máte více sil, než jste si představovali, je to pro vás těžké. Doléhá na vás mnoho rozličných nejistot: praktické otázky kolem vlastní ošetřovatelské péče, organizování a zařizování, pak nejistota, jak a jestli to půjde dál, obava, zda vystačíte se silami, a konečně strach před okamžikem smrti.

Kromě toho vyvolává umírání také četné pocity smutku, strachu, pochybností, zlosti a bezmoci. Pečující často ztrácí půdu pod nohama, žijí ve zcela jiném světě.

Podpora

Právě kvůli tomu všemu potřebujete jako doprovázející příbuzní účinnou pomoc a podporu. Cítíte, že musíte vydržet, vždyť jsme pro umírajícího nesmírně důležití a nepostradatelní.
Pomoc může být různá: jednou zcela praktická pomoc při nakupování nebo vaření, jindy uvítáte, když někdo další zůstane po nějaký čas u umírajícího, abyste se sami mohli zase postavit na nohy. Někdy si naléhavě potřebujete popovídat s někým, s nímž můžete mluvit o svých starostech a obavách. Často pomůže rozmluva s někým, kdo je v podobné situaci, nebo s někým, kdo v takové situaci byl a zvládl ji.

Nemusíte na všechno stačit sami. Můžete být umírajícímu užitečnějšími pomocníky až poté, co jste se věnovali sami sobě, obnovili a načerpali síly. Nebojte se tedy požádat druhé lidi o pomoc. Zeptejte se přátel nebo sousedů tak, aby mohli svobodně a s čistým svědomím odpovědět ano nebo ne. Když dáte druhým najevo, že je potřebujete, pomohou obvykle rádi.

Jak být nablízku pečujícím

Pokud někdo ve vašem okolí pečuje o své blízké, jistě ocení vaší podporu. Pomůže, když ví, že se na vás může obrátit s prosbou o pomoc a že jste připraveni mu naslouchat.

Nevyhýbejte se svému pečujícímu příteli

Pečující lidé často prožívají pocity izolace a vytrženosti ze svých sociálních vazeb, zdá se jim, že se jim ostatní vyhýbají, nebo se sami bojí okolí zatěžovat svojí velikou starostí. Tyto pocity vašeho přítele můžete zmírnit například tím, že mu zatelefonujete, zeptáte se, jak se mu teď daří, pošlete povzbuzující textovou zprávu, přinesete koláč nebo zajdete za ním na návštěvu. Setkání s pozorným člověkem může potěšit a povzbudit. Nebojte se projevit soucit, naslouchejte a dívejte se. Pokud jste připraveni mu pomoci, můžete při návštěvě přesně zjistit, kde by vaše pomoc byla nejvíce potřebná. Ze zkušenosti se zdá, že hlavně noci bývají pro nemocného i pečujícího náročné. Zavolat dopoledne a zeptat se, jaká byla noc, je namístě a otevře cestu z rozpaků a k dalšímu rozhovoru.

Umožněte svému pečujícímu příteli vyjádřit jeho pocity, naslouchejte mu

Pro pečujícího je důležité, že jej vyslechnete, povzbudíte jej, že se může vypovídat a vyplakat. Zjistí tak, že není sám a opuštěn, jak si myslel. Vyhýbejte se však banálním frázím, které nejsou účinné (např. Vím, co prožíváš! Rozumím ti!). Mohou být totiž někdy velmi zraňující a druhého vnitřně uzavřít před dalším sdílením. Vlastní bezmocnost nad bolestí druhého můžeme vyjádřit prostě: Nevím, co ti mám na to říci. Ale myslím na tebe.

Neobávejte se nabídnout svoji pomoc a podporu

Jste-li ochoten pomoci vašemu příteli, rozmyslete si předtím, než mu pomoc nabídnete, kde má vaše ochota hranice. Vyhnete se tak možným nedorozuměním a můžete být lépe pevnou oporou. Svoji nabídku pomoci co nejvíce konkretizujte. Je lépe předem si rozmyslet svůj program a pak říci: Dnes odpoledne bych ti došel nakoupit, nebo: Jestli chceš, vzal bych v neděli tvoje děti na chatu, přijedu si pro ně sem k tobě autem kolem deváté hodiny, než říci Někdy by třeba mohly jet tvoje děti na chatu s námi, co myslíš? Pečující většinou nemůže pečlivě plánovat program, a místo abychom ho od jedné starosti osvobodili, zatěžujeme jeho mysl dalším obtížně definovatelným úkolem. I když přítel nabídky nevyužije, bude pro něj posilující vědomí, že se má v případě potřeby na koho obrátit. Pomocí může být i nabídnutí psychické opory, vyslechnutí, povzbuzení. To lze udělat i prostřednictvím zprávy: Jsem tu, kdybys něco potřeboval. Zavolej klidně i v noci.

Jak být nablízku pozůstalým?

Když váš známý dojde na konec období pečování, stále vás potřebuje. Trochu jinak, ale o nic méně.

Po úmrtí v rodině přítele jej neváhejte kontaktovat

Po úmrtí člověka, o kterého přítel pečoval, se jeho pocity osamělosti prohloubí. Prožitky doprovázející ztrátu mohou ztěžovat i vykonávání běžných denních činností, natož pak formalit nutných pro vyřízení pohřbu. Neobávejte se proto nabídnout pomoc. I lístek vhozený do schránky s nabídkou pomoci nebo třeba SMS mohou hodně znamenat. Vaše nabídka pomoci může být opomenuta i odmítnuta, neberte si to osobně, pozůstalý má na to právo a vaši pomoc přijme třeba později.

Nevyhýbejte se při hovoru tématu ztráty, bude-li chtít váš přítel o ní mluvit. Můžete zmenšit jeho pocity izolace a usnadnit mu překonat těžké období. Nabídněte mu svoji pomoc, třeba i při organizování pohřbu. Také zdánlivé maličkosti, jako je např. příprava jídla, pohlídání psa, pomoc při občerstvení pro smuteční hosty nebo dojednání dopravy při pohřbu mohou být velikou pomocí.

Kondolujte běžným, společensky vhodným způsobem

Podání ruky a slova „Upřímnou soustrast“ nebo „Je mi to líto“ smutného člověka neurazí a nepohorší. Dáváme mu tak najevo, že jsme jeho ztrátu zaznamenali, že jej vnímáme jako pozůstalého a že s ním soucítíme. Otevíráme tím také prostor pro další hovor, neděláme tabu ze smrti a ztráty. Pozůstalí však někdy bývají schopni přijmout kondolenci až po několika dnech od úmrtí svého blízkého. Správné načasování kondolence se většinou kryje s obdobím kolem pohřbu. Nebojte se být nablízku, i když nejste schopní nic vyslovit. Může se stát, že slova ani nebudou potřeba. Stiskem ruky nebo objetím dáte svou účast najevo i beze slov.

Největší pocity prázdnoty se dostavují po pohřbu

Po pohřbu začne zpravidla plnou silou doléhat na pozůstalého prázdnota. Náhle se otevírá prostor pro prožitky, které kvůli neodkladnému zařizování kolem pohřbu odsouval do pozadí. Zbavit pozůstalého člověka pocitu prázdnoty nejde, ale lze vytvořit okamžiky, ve kterých se může cítit lépe a které mu mohou dodat naději a pocit smysluplnosti.

Projevy truchlení jsou rozmanité

Mohou se objevit poruchy spánku, únava, pocit prázdnoty v žaludku, nechutenství, přejídání, přecitlivělost, odmítání kontaktů, poruchy vnímání času, nepochopitelné sny, hledání a volání, hlasitý hovor se zemřelým.

Je dobré, když se pozůstalí mohou ze smrti svého blízkého vyplakat. Můžete plakat s nimi nebo tichou přítomností dávat najevo svou účast. Ale ne všichni truchlící jsou zjevně zoufalí, ne všichni pláčou. Každý člověk „oplakává“ svoji ztrátu jinak. To, že pozůstalý nepláče, neznamená, že zemřelého neměl rád. Někdy má prostě svoji bolest uzavřenou v sobě. Nedělejte proto rychlé soudy a citlivě naslouchejte. Jen takto můžete být člověku v těžkých chvílích opravdu nablízku.

Doba truchlení trvá každému jinak dlouho

Je dobré vědět, že projít zármutkem po smrti milované osoby trvá každému jinak dlouho. První a další výročí od úmrtí je bolavý čas, kdy se pláč, smutek a jiné pocity s velkou intenzitou vracejí, stejně jako ve dnech narozenin, svátků, Vánoc a jiných nějak důležitých dní. V takové dny si pozůstalý zvlášť silně uvědomuje své nenávratné odloučení od milovaného člověka.

Neobávejte se radosti, smíchu a pozitivních pocitů

Čas zármutku a truchlení patří k životu, je to období, kterým prochází v životě každý, protože zákonitě každému z nás postupně umírají jeho blízcí. Smutek pozůstalého přirozeně respektujte, ale z falešného soucitu projevy smutku násilně nepřehrávejte ani k tomu nenuťte ostatní. Zejména děti a mládež mají ve zvyku své rozpaky z nezvyklé situace vyjadřovat žertem a smíchem a není třeba se na ně kvůli tomu zlobit. Netvařte se zbytečně zkroušeně, nezakazujte sobě ani ostatním radost a smích. I truchlící člověk se může radovat ze života, může se smát a prožívat něco příjemného.

Způsoby, jak na někoho vzpomínat, jsou různé

Zemře-li nám milovaný člověk, neztrácíme jej úplně. Stále přece máme své vzpomínky. Pořád zůstává naší součástí. Na zemřelého člověka lze vzpomínat mnoha různými způsoby. Můžete tedy svému truchlícímu příteli nabídnout některý z následujících nápadů a pomoci mu jej realizovat.

Nápady, jak si hezky zavzpomínat na člověka, který zemřel:

  • Vytvořte o něm výstřižkové nebo fotografické album…
  • Zkuste hrát hru Vzpomínáš, jak… s rodinou a dalšími přáteli…
  • Prohlížejte si jeho fotografie, dívejte se na jeho výrobky, na květiny, které zaléval, na strom, který zasadil, na dům, který postavil…
  • Jeďte s přáteli na výlet, na kterém jste byli ještě za jeho života…
  • Jeďte se podívat na jeho rodný domek nebo na místa, která zvlášť miloval…
  • S láskou dělejte to, co jste se od něj naučili…
  • Schovejte si nějakou jeho věc na památku…
  • Vyprávějte o něm dětem nebo vnoučatům…
  • Navštivte jeho hrob…
  • Vzpomínejte na zvláštní nebo legrační situace, které jste s ním zažili…
  • Zkuste kontaktovat jeho známé, se kterými se vídal, a promluvit si s nimi…
  • Uspořádejte s rodinou nebo přáteli oslavu v den jeho narozenin…
  • Zasaďte strom na jeho památku…
  • Pomodlete se nebo to aspoň zkuste…

Způsobů, jak pomáhat truchlícímu, je nekonečně mnoho. Můžete také společně vyrazit na koncert nebo do divadla, na procházku, výlet, zájezd, dovolenou. Můžete se scházet v kavárně nebo cukrárně na chvilkové posezení, můžete si společně číst knížky a prohlížet fotoalba. Při společném vzpomínání na zemřelého je třeba hledat v jeho životě a v jeho smrti i to dobré. Myslete na to, že se pozůstalý potřebuje svěřit nejen s tím, co bylo na umírání jeho blízkého bolavé a nepříjemné, ale i s tím, co bylo užitečné a krásné.