Bohuslav Reynek (1892 – 1971) byl nejen básník ale také grafik a překladatel. Pro tohoto hluboce věřícího autora je smrt častým tématem nebo motivem básní. Vybrali jsme několik básní z různých sbírek, jejichž název je vždy uveden spolu s letopočtem v závorce.

Smrti

(sbírka Žízně 1912 - 1916)

Nakloň se ke mně, sestro má Smrti, a mluv mi o Bohu.
Tváří, hleď, na zem jsem prostřen a jinak nemohu,
omdlel bych žalem a steskem, patře na sladkou oblohu.

Je obloha tak sváteční a čista, bez trhliny,
a já žádostmi jsa znaven saji útěchu hlíny
jako nízký, na stráň přitisklý keř vinný

a k zemi mne táhnou hrozny mých skutků a rozkoší.
Tolik jsou těžky, jistě již je jich na nůši,
ó skliď je, Smrti má sestro, slituj se nad duší,

jež z ráda by tělo shodila, jenže nesmí sama...
Ale dotkneš-li se ty ho, shoří jako sláma,
a rozvije se má duše, jako slunce zrána!

Břemene hmoty mne zhosti, osvoboď naději,
nerad se obtížen vleku, tančím já raději,
vezmi mne na lokty, sestro, s tebou jen okřeji!

 

Dušiček

(sbírka Setba samot 1936)

Únavu rok z čela stírá,
hasnou ohně pastevní.
Vzpomínka se hlásí sirá
pohled viny žasne v ní.

U bran smrti usedáme,
duše duši naslouchá.
Vítr větev, bolest láme
kosti skryté do roucha.

Hledíme za smrti chlumy,
vzpomínkami zmámeni,
nasloucháme, zda zašumí
šepot ze tmy zardění,

za zardění na obzoru
za horami Všech svatých.
Ptáme se, kdo ze tmy chóru
sáhá k nám, kdo po nás vzdych.

Dušiček

(sbírka Setba samot - Podzimní motýli 1936)

Ti, kteří hřáli nás, ti, jež jsme potkávali,
se nyní scházejí na naše pěšiny,
ti, kteří zemřeli, své staré nesou žaly
a usedli by rádi na práh hostinný.

Snad upomínají nás ve skřehotu ptáka,
jenž kolem oken přelétá,
snad vůní vábí větem křivolaká
ty, kteří odešli už ze světa.

Když jejich touhy jsou již prozářeny,
snad útěchou jim bude rudý list
a pohled oknem na kříž rodné stěny,
stín oblaku... Jdou mrtví k nám, jdou číst

co máme napsáno na dlani a tváři
my živí, vzešlí z mrtvýh života,
zda jméno jich je v srdce kalendáři,
zda památkou jich krev nám šepotá.

Je srdcí kalendář souhvězdí plná kniha,
pohádek, písní pamětí.
Tam života dnů zsinalost a tíha
hodinu smrti nachem zasvětí.

 

K Dies irae

(sbírka Mráz v okně 1950 – 1955)

Rukama ohně a bědy
za věžemi a lesy
udeří naposledy
na hrobě hrubé klávesy,
na struny kostí
Anděl úzkosti
udeří uděsí

aby už procitli
ti, kteří tlí,
hluší, bez duší
v červů loktuši
zvadlí a ztracení,
vydechli v kameni
a k soudu povstali
křiví, rozespalí,
Ježíši!
Pastýři Úskalí
uzří tě, uslyší
ať chtějí, nechtějí,
hrůzo a naději!